Le Monde de JPetr

Už jsme si řekli, že na začátku taneční kariéry je nutné si ujasnit, co všechno chceme v tanečním světě dokázat. Máme tedy své cíle, které jsou v nejlepším případě synchronizovány i s naším partnerem, a další otázka zní: "Co dělat proto, abychom jich dosáhli?" Asi nikoho nepřekvapí, když odpovím: "Trénovat!" Toto jediné slovo však v sobě skrývá řadu úskalí. Taneční tréning je komplexní proces a jestliže má být efektivní, musíme vědět, co trénovat a jak trénovat. Jinak jsme prakticky bez šance se někam výrazně posunout. V dnešním díle budu pohlížet na problematiku tréningu z hlediska otázky: "Co?" V příštích dílech se rozepíšu o konkrétních tréningových metodách a jejich časové optimalizaci, čímž odpovím na otázku: "Jak?"

3. Co trénovat aneb v jakých oblastech je třeba se zlepšovat?

Abychom si správně odpověděli na tuto otázku, je třeba si ujasnit, z jakých částí se skládá taneční výkon. Budu je jmenovat podle jejich důležitosti od těch, jejichž nekvalita nejvíce bije do očí až po ty, které se za určitých okolností dají přehlédnout. Pořadí však není absolutní a ani na něm příliš nesejde.

Jako první bych jmenoval držení těla a je to zároveň asi první záležitost, kterou s vámi bude váš trenér řešit. Zpočátku vám bude zřejmě připadat nemožné se postavit tak, aby byl spokojen. To je naprosto přirozená záležitost. Všichni máme ze svých životů zaužívané více či méně křivé držení těla a ochablé některé svalové skupiny. V tanečním sportu toto musíme postupem času odbourat, je to totiž vidět a nejen to. Se špatným postavením nemůžeme ani dobře tancovat. Rovnání bude nepříjemné, trenér vás bude různě natahovat, škrtit a mačkat a furt dokola ad nauseam, ale vydržte to. Tělo postupně povolí, přestane vás bolet a co víc, holky/kluci se za vámi začnou postupně otáčet:).

Další nesmírně důležitou částí tance je mechanika. Co je to mechanika? Mechanika je souhrn obecných principů, které využíváme v daném tanci k pohybu. Ne, není to způsob, jakým tančíme konkrétní figuru. To už je technika a také na ni přijde řeč. Mechanika je obecná, úzce souvisí s charakterem tance. Je to věc, která vás dost možná nebude příliš bavit. Je spojena s neustálým chozením tam a zpět, případně nekonečným zkoušením jednoho pohybu před zrcadlem. Trenérův řev samozřejmě included. Na mechaniku se můžete vykašlat a přesto se dostanete velmi daleko. Ano, je to bohužel tak, soutěže se dají vyhrát pouhým máváním rukama a naspeedovaností. Cesta kvalitního tancování však vede jedině přes poctivé našlapání mechaniky a vy přece chcete být kvalitní tanečníci.

Ilustrační foto (Autor: fotodrobecky.cz)

S mechanikou velmi úzce souvisí oblast, kterou pro nedostatek vhodných termínů označím jako smysl pro rytmus. Hudba, na kterou tancujeme má rytmus. Naším cílem je tento rytmus tancem co nejpřesněji vyjádřit. To je vše. Nic víc v tom v tuto chvíli nehledejte. Hudba má samozřejmě i melodii, se kterou je také možné pracovat, avšak není to nezbytné. Možná vás zklamu, ale při tanci de facto není rozdíl mezi krásnou písničkou a metronomem. Obojí nám dává všechny informace, které k tanci potřebujeme.

Pomalu se dostáváme k technice. Už jsem řekl, že je to způsob, jakým tancujeme tu kterou figuru. Abych to řekl přesněji, je to aplikace mechaniky na konkrétní taneční variaci. Vychází tedy z mechaniky a má-li tuto tanečník perfektně zvládnutou, je schopen sám odvodit techniku jednotlivých figur, pokud zná kroky. V průběhu taneční kariéry se budete muset naučit techniku spousty figur. Jednoduché začátečnické sestavy vám brzy přestanou stačit a vy budete mít chuť na něco efektnějšího. Potom si vytancujete béčka a rázem se ocitnete ve světě neomezených choreografií, což bude další technická nálož. Po několika letech zjistíte, že znáte techniku desítek figur, většinu z nich však už netančíte a asi ani nikdy nebudete.

Dosud byla řeč pouze o poměrně suchopárných záležitostech. Tanec takový z velké části je, jen hrstka talentovaných tanečníků má to štěstí, že tyto věci chápe intuitivně a vypadá proto dobře už od začátku. Drtivá většina si to musela poctivě vydřít v potu tváře. Dost však bylo dřiny a potu, na řadě je partnering. K tanci totiž musí být vždycky dva a jakkoli mohou být tito dva sami o sobě vynikající tanečníci, musí také věnovat nějaký čas vzájemnému sladění. Nechci působit jako šovinista, ale podle mě to mají v tomto směru kluci poněkud těžší. Jsou to převážně oni, kdo rozhoduje o tom, kde, jak a co se bude tančit, případně zda dojde či nedojde ke kolizi s jiným párem. Prostřednictvím vedení musí partnerce předávat jasné a srozumitelné informace, na které ona může reagovat. Funguje-li všechno tak, jak má, je výsledkem podívaná, od které se nejde odpoutat.

Ilustrační foto (Autor: fotodrobecky.cz)

Velmi důležitý je také osobní výraz. Jedná se o to, kam se v danou chvíli dívám (tedy fokus) a také jak se u toho tvářím. Možná vám to připadne přirozené, ale u mnohých tomu tak zdaleka není. Sám jsem s tím měl vždycky obrovské problémy. Pamatuji si památnou konverzaci s mým trenérem:

R.M.: "Jiří, máš nějakého oblíbeného herce?"
já: "Jo, George Clooney je docela frajer."
R.M.: "No, a nechtěl bys u toho tancování vypadat jako on?"
já: "To by bylo super."
R.M.: "Jenomže ty vypadáš jak terminátor!!!"

Asi chápete, co tím mám na mysli. Není vůbec příjemné podívání na tanečníka, který se tváří jako vzpěrač. Mohl bych vyprávět ještě jiný příběh, který však znám jen zprostředkovaně: Jeden mladý tanečník jednou na soutěž pozval svoji rodinu. Chtěl samozřejmě předvést, jaký je borec. Reakce babičky ho však vrátila zpátky na zem: "Pavlíku, jestli tě to tancování nebaví, tak ho nemusíš dělat." Chudák si totiž ani neuvědomil, že během tance vypadá jako v posledním tažení. Tancování je fyzicky velmi náročné a při takových činnostech má člověk tendenci neřešit, jak se právě tváří. Bohužel jedině tanečník, který se tváří přirozeně, vypadá dobře.

Dostáváme se pomalu do finiše. Nyní přichází na řadu již zmiňované hraní si s rytmem a melodií písničky, tedy muzikálnost. Zpočátku budete v tomto ohledu asi spoléhat na trenéra, který vám postaví choreografii a zároveň ji zinterpretuje do hudby. S přibývajícími zkušenostmi ale přijdete na to, že můžete stejnou věc zatancovat stokrát jinak a pořád to bude vlastně dobře. Možná se to bude zdát nesmyslné, ale je to právě tanečník, kdo rozhoduje o tom, jestli je hudba rychlá nebo ne. Vynikající tanečníci nejsou otroky rytmu, ale sami jej interpretují tak, jak se jim líbí. Zde končí cvičení a začíná umění.

Poslední věcí v mém příručním tréningovém seznamu je kondice. Pod toto slovo můžeme zařadit vytrvalost, sílu, výbušnost, statický i dynamický pohybový rozsah a také koordinační schopnosti. Kondice stojí nade vším. Soutěže nevyhrávají páry, které umí nejlépe tančit. Vítězí ti, kteří jsou schopni ukazovat svoji kvalitu po celou předepsanou dobu. Můžete tancovat jak bůh, není vám to nic platné, pokud to vydržíte pouze dvacet vteřin.

Jedna vzpomínková - já a Danča (Zdroj: archiv autora)

To by bylo tak ve zkratce ohledně věcí, na kterých musí tanečník pracovat. Koukám, že jsem se docela rozepsal. Dalo by se pokračovat ještě mnohem dále, hlouběji rozebrat jednotlivé části tanečního výkonu. Avšak v tuto chvíli, myslím, stačí. Přece netancujete, abyste četli nějaké pošahané bláboly:). Tancujete, abyste tancovali, tak to koukejte dělat. Je toho tolik, co se dá ještě zlepšit.

Druhou akcí, jejíž původ lze vysledovat až k rozhovoru s P. P. v olomoucké Šantovce, byla Beskydská stovka alias Cyklák revival. Letní cykláky s partičkou kamárádů byly tradiční podniky. Na Rusavu 2009 navázaly Holčovice 2010 a Milovy 2011. Celé to pak uzavřela Prostřední Bečva v roce 2012. Tam už se bohužel projevilo, že tradiční členové mají poněkud odlišné představy o trávení dovolené a spousta z nich už není ochotna se týden topit ve vlastním potu a snášet příkoří od nemilosrdných sedel. Trochu mě to mrzelo, protože to bylo krásné a velmi specifické období, ale život už takový je. Něco skončí a uvolní tak místo něčemu novému. Rozhodl jsem se však, že krátká vzpomínka neuškodí, a naplánoval alespoň jednodenní výlet.

"Když už jenom jednodenní, tak aspoň pořádný hardcore!"řekl jsem si. Z pobytu na Prostřední Bečvě jsem si pamatoval, že z Pusteven vedou směrem ke Starým Hamrům, Bílé a dál až na Bumbálku docela fajn cyklostezky, kterých by bylo škoda nevyužít. Po počátečních logistických problémech se proto trasa vystříbřila do konečné podoby o délce bezmála 100 km:

Valašské Meziříčí - Rožnov pod Radhoštěm - Pustevny - Bařiny - Kociánka - Lhotská - Mezivodí - Hlavatá - Horní Bečva - Prostřední Bečva - Dolní Bečva - Rožnov pod Radhoštěm - Valašské Meziřící (viz mapa).

Mapa trasy (zdroj mapového podkladu: http://www.mapy.cz)

Nutno říct, že nás trasa v žádném případě nezklamala. Zejména v úseku Rožnov pod Radhoštěm - Mezivodí jsme si užili krásných cyklostezek vesměs s dobrým povrchem. Mákli jsme si do několika pořádných kopců, za což jsme však byli odměněni adekvátními sjezdy. Na několika stanovištích jsme doplnili energii, zejména na Horní Bečvě v restauraci hotelu Valaška jsme zariskovali, dali si jahodový pohár se šlehačkou a zapili to pivem. Žádné následky na našem zažívacím traktu to však nenechalo. Poslední kilometry jsme zvládli v poměrně rychlém tempu, avšak už značně unaveni. Dojezd do Valašského Meziřící byl tak akorát, dál by se mi už jet nechtělo.

Poznámka: V celém článku je pod slovem "squatt" myšleno jakékoli místo v obydlené oblasti, kde se dá bezpečně přečkat noc. Toto pojetí se poněkud vymyká obecnému významu tohoto slova, avšak pro nedostatek jiných vhodných termínů ho budu využívat.

Během své pouti na Velehrad jsem byl nucen jednu noc složit hlavu jen tak venku pod širákem. Bylo to plánované. Stan nemám a v nejbližší době ho ani kupovat nehodlám. Člověk s otevřenýma očima totiž při chůzi najde řadu míst, kde přespat. Nemluvím teď o volné přírodě, tam se dá strávit noc téměř všude a vůbec, o této problematice bylo napsáno už mnoho. Mám na mysli nocování v zastavěném prostoru. Zde, chce-li člověk přečkat noc nerušen, musí dodržovat několik pravidel plynoucích z aplikace zdravého selského rozumu.

Na začátku si ujasněme, co je naším cílem. Nechceme pouze přečkat noc. To by bylo příliš jednoduché, prostě bychom si sedli někam na zastávku a klimbali. V případě potřeby bychom byli permanentně připraveni vstát a odejít. My se však chceme vyspat dorůžova. Musíme nabrat síly na další celodenní pochod. Proto musíme najít místo, kde nás přes noc nebude nikdo rušit. Kdo by nás mohl vyhmátnout? Nepřítele si rozdělíme na několik skupin:

Policie ČR a Obecní policie
pejskaři (ráno i večer)
pařmeni vracející se z tahu
lidi spěchající do práce
náhodný narušitel

Tenhle borec se s tím nemaže! (Zdroj: Chris v licenci CC)

Asi je všem jasné, že od policie vzhledem k frekvenci jejich pochůzek přímé nebezpečí nehrozí. Jedinou reálnou šancí, že by vás objevili, je nějaký teplý bonz. Tím se dostáváme ke skupině nejnebezpečnější, pejskařům. Tito zpravidla chodí velmi pomalu a rozhlíží se přitom, šance že vás někde objeví je značná. Když se pak spojí pejskař a důchodce, bývalý pomocník VB, je oheň na střeše. Do půl hodiny můžete čekat návštěvu. Pak tu jsou opilci, u nichž sice není riziko prozrazení příliš velké, avšak když už se tak stane, je to konečná. Zpravidla nezbývá než si sbalit fidlátka a poohlédnout se někde jinde. Ožralému člověku se totiž sice poníží IQ v průměru o 50 %, avšak úměrně tomu se mu zvýší kuráž. Nenechá vás na pokoji. Pracovníků nastupujících na směnu se obávat nemusíte. Mají jasný cíl své cesty, šli tudy už mnohokrát, a tak se příliš nerozhlíží. Všimněte si, že většinou chodí rychle, v lehce shrbené pozici, ruce v kapsách a koukají pod nohy. I kdyby vás nakrásně objevili, nezapomeňte, že v šest začíná šichta. Nebudou se vámi zabývat.

Řízení rizika se bude lišit v závislosti na operačním prostoru. Obecně lze říct, že ve městech je vhodných míst k přenocování více, což je však bohužel spojeno s vyšším rizikem. Pokud jste na vesnici, je po desáté a neležíte na zápraží místního výčepu, téměř jistě nikoho nepotkáte. Nároky na squatt zde můžete snížit. Následující pravidla formuluji na základě zdravého rozumu, rešerše v "odborné literatuře" a mých omezených zkušeností:

Neviditelnost: Místo musí být pokud možno skryté zrakům z přilehlých komunikací a zástavby nebo aspoň takové, kde by člověka nikdo nehledal. Je to těžké, z městských paneláků je totiž vidět téměř všude. Proto je nutné aplikovat i pravidlo č. 2.
Maskování: Snažím se splynout s povrchem, na kterém ležím. To je taky důvod, proč nejsem příznivcem moderních outdoorových hader, které se dost často vyrábí ve vysoce nenápadných barvách typu červená, oranžová nebo světle modrá. Pro své antipatie k Outdooru^TM mám i jiné důvody, tento je však jeden z hlavních. Dávám přednost klasické maskáčovině nebo tmavým barvám, např. hnědé, černé nebo khaki. Splní svůj účel jak v lese, tak v noci ve městě. Všechny výrazné věci pak schovávám do batohu nebo aspoň zakrývám pončem.
Konspirace při obsazování squattu: Je zřejmé, že jakkoli neviditelné místo je ztracené, pokud vás někdo uvidí, když do něho lezete.
Příprava na ústup: Já vím, máte rozdělanou karimatku, ležíte ve spacáku. Přesto je však lepší mít ostatní věci sbaleny a být co nejvíce připravený na zrychlený ústup.
Pouze spánek: Prozradit se můžete samozřejmě i hlukem. Ve squatu proto nedoporučuji dělat nic jiného než spát. Komunikaci omezte na minimum. Jídlo a večerní hygienu je lepší si odbýt někde jinde, v dostatečné vzdálenosti od squatu, a to platí i pro ráno. S tím souvisí pravidlo č. 6.
Konspirace při vyklízení squattu: Nevíte, kdy zde v budoucnosti budete znovu potřebovat přespat. Je proto lepší držet skutečnost, že se na tomto místě dá spát, v tajnosti. To se týká i toho, že místo zanecháte ve stavu, jakém jste ho nalezli.

Když říkám, že nemám rád Outdoor TM, mám na mysli toto! (Zdroj: Trekking Rinjani v licenci CC)

Na základě těchto pravidel bych mohl doporučit jisté typově vhodné squaty, což však neučiním. Člověk s otevřenou hlavou a očima sám nalezne řadu příležitostí. Závěrem bych zmínil pouze dvě maličkosti. Během chůze v pozdním odpoledni případně navečer vřele doporučuji se už pomalu rozhlížet a hledat. Většinou mám hrubou představu o možnostech přenocování v dané oblasti už z mapy, avšak z jakéhokoli důvodu se může stát, že vytipované lokality selžou. V takovém případě se milerádi vrátíte na místo, kterého jste si během pochodu všimli. Poslední věcí je déšť a není to náš kamarád, protože nám značně omezuje výběr. Bohužel, kempování bez stanu je v dešti problém tak jako tak. Je jedno jestli jste v lese nebo v zastavěné oblasti. To je vše, přeji krásné sny.

Ve třetím díle mého malého seriálu pro začínající tanečníky jsem vyjmenoval složky, ze kterých se skládá taneční výkon a které je tedy nutné nějakým způsobem rozvíjet. Nyní bych se zaměřil na metody, jakým tohoto rozvoje docílíme. Ne, že bych zde chtěl rozebírat konkrétní způsoby, jak zlepšit např. mechaniku nebo muzikálnost. Pravidlo číslo jedna zní: Poslouchejte svého trenéra! Trenér vám dá veškeré potřebné informace a současně bude dohlížet i nad harmoničností vašeho rozvoje. Mým cílem je pouze nastínit obvyklé tréningové metody. V dalším díle se pak můžete těšit na časovou optimalizaci těchto metod a jejich uspořádání do základního tréningového plánu.

4. Metody tréningu

Když jsem začínal s tancováním, neměl jsem vůbec tušení, co mám na tréningu dělat. Chodili jsme trénovat relativně často, ale zpravidla pouze sami. Možností trénování s trenérem bylo tehdy málo. Donekonečna jsme tedy sjížděli své sestavy a měli pocit, že tvrdě trénujeme. O efektivnosti této činnosti raději ani nemluvím, projevila se koneckonců na našich výsledcích, které jsou stále dohledatelné na webu Českého svazu tanečního sportu. Po odchodu na VŠ do Brna jsem se dostal do klubu republikové úrovně a zde jsem konečně pochopil, jakým způsobem je nutné k problematice tréningu přistupovat.

Čas, který tréningu věnujeme, můžeme rozdělit do tří fází:

Zisk informací (individuální lekce, vedené semináře, vlastní pozorování)
Procvičování (volný tréning, competition practise, účast na soutěžích, vizualizace)
Zlepšování kondice (pohybovka nebo jiný kondiční tréning)

Tak takhle jsem vypadal, když jsem začínal. Docela tragéd. (Foto: Archiv autora)

Co se týče získávání informací, možná se mnou někdo nebude souhlasit, ale já osobně jsem individuální lekce vždy považoval za důležitější a nadřazené vedeným seminářům. Z jakého důvodu? Jednoduchého. Pokud chceme tanec brát jako sport a jezdit po soutěžích, tak se bez individuálních lekcí prostě neobejdeme. Bez seminářů se obejdeme poměrně snadno, čímž však nechci říct, že by neměly smysl. Spousta tanečníků (chce se mi říct většina) význam seminářů podceňuje a ve fázi procvičování nevěnuje informacím získaným během seminářů dostatečnou pozornost. A to je velká škoda. Semináře jsou zdrojem důležitých informací a jsou také zpravidla zahrnuty v ceně klubových příspěvků, škoda na ně nechodit nebo je brát na lehkou váhu. Ve výčtu tréningových fází jsem zmínil i vlastní pozorování. V uvedeném trojlístku je to jistě nejméně významná metoda, avšak můžete přijít na něco zajímavého a přínosného i díky pozorování lepších tanečníků. A i kdybyste nic neviděli, aspoň budete mít vynikající zdroj inspirace. K pozorování bych měl pouze jedno upozornění. Sice můžete mít stokrát pocit, že něco tancujete stejně jako tanečník na videu, pravděpodobně to však bude vypadat úplně jinak. Proto byste měli všechny aplikace vypozorovaných skutečností vždy konzultovat s trenérem.

Nabyté informace je samozřejmě nutné procvičovat a dostat do těla. Martin Odstrčil, mistr republiky a vynikající trenér, nám na jednom soustředění kdysi řekl: "Nejdůležitejší je počet cvičení. Talent je vám na ho*no. Talent je tak 10 % toho, co jsme. Zbytek je tvrdá dřina." Tento výrok můžeme brát negativně i pozitivně. Abychom byli dobří, budeme muset bohužel makat. Avšak současně z toho plyne, že i my, zoufalci bez talentu, máme velkou šanci se stát dobrými tanečníky, budeme-li pracovití. Procvičování je v prvé řadě volný tréning. Volný tréning je natolik zásadní část tréningového procesu, že mu budu věnovat vlastní kapitolu. Teď se zaměřím na zbývající metody procvičování.

Competition practise je vlastně simulace soutěže. Taneční klub, který má aktivní páry, zpravidla tuto metodu do tréningového harmonogramu zařazuje. Je to totiž neocenitelný pomocník v přípravě na soutěže. Pomocí této metody páry zlepšují partnering, získávají zkušenosti s floorcraftem, což je schopnost využívat prostor a zvládat kolize s ostatními páry, a v neposlední řadě zlepšují i svou fyzickou připravenost. Kdo nikdy nebyl na soutěži, neví, jak náročné to je. Jako procvičování lze koneckonců brát i vlastní účast na soutěžích. Znal jsem začínající pár, který na soutěže nejezdil. Nechtěli dopadnout špatně, tak jenom trénovali a čekali, až na to "budou mít". Hned na první soutěži chtěli být na bedně. Co vám budu povídat, po několika měsících konečně vyjeli a skončili v prvním kole. Pouhým tréningem se na soutěže nejde připravit. Tam vás vždycky něco překvapí. Je proto potřeba postupně získávat zkušenosti, i účast na soutěži lze chápat jako tréning.

Rok a půl poté: Druhé místo na soutěži O Cenu Orla Telnice. Ale už je to taky pravěk (Foto: Archiv autora)

Ve výčtu procvičovacích metod jsem zmínil ještě vizualizaci. Co to je? Bylo prý vědecky dokázáno, že mozek člověka, který v klidu sedí, má zavřené oči a představuje si svůj tělesný výkon, vysílá do svalů stejné signály, jako by opravdu cvičil. Tanec je v podstatě pouze soubor určitých naučených pohybů, které se neustálým opakováním staly rutinní. Pomocí vizualizace lze ošálit vlastní nervovou soustavu a můžete tak napomoci rutinizaci těchto pohybů. Samozřejmě netvrdím, že je možné se naučit tancovat pouhým sezením a vizualizací, v případě velkých tréningových dávek je však tato metoda vcelku rozumnou alternativou, díky které je i v mezičasech možné trénovat a nenadřít se. U mě samotného vyvolává účinnost vizualizace spíše smíšené pocity, nejsem o ní naprosto přesvědčen, jejími zastánci jsou však takové kapacity, že si netroufám polemizovat. Minimálně za zkoušku to určitě stojí.

K poslednímu bodu nemám moc, co bych dodal. Vlastní kondice je zpravidla limitujícím faktorem vašeho výkonu na soutěžích. Na tréningu tancujete v klidu, pohodě a průběžně odpočíváte. Na soutěži budete tancovat v kuse a budete ve stresu. Odrovná vás to, to vám garantuji. Je proto dobré se na to co nejlépe připravit. Z vlastní zkušenosti sice vím, že nikdy nebudete připravení dost, avšak budete aspoň nějak.

To je protentokrát vše. Jak už jsem řekl, v příštím díle se zaměřím na problematiku tréningového plánu a hned poté rozeberu volný tréning. Ten vyžaduje vlastní díl.

Po necelém roce jsou opět na pořadu dne taneční kurzy pro dospělé v Dřevohosticích. Za sebe mohu říct, že se už velmi těším, protože jsme zde loni (a letos) prožili velmi příjemné chvíle a rádi se sem vrátíme.

Taneční kurzy se budou opět konat v místní sokolovně. První lekce proběhně v sobotu, 27. 9. 2014, v 19 hodin. Časný termín byl zvolen tak, aby se celý kurz vešel do konce kalendářního roku a před začátek plesové sezóny. Cena kurzu bude činit 2.400,- Kč za pár, v ceně je zahrnuto deset dvouhodinových lekcí, přičemž poslední lekce bude stejně jako loni závěrečná, takový malý ples. Účastníci loňských kurzů se však mohou těšit na slevu.

Propagační leták

Přihlášky směřujte paní Zehnálkové na Úřad městyse Dřevohostice (matrika@drevohostice.cz, tel. 581297916). Nashledanou v Dřevohosticích, budeme se těšit.

Které schopnosti tréningem zlepšujeme a jaké metody u toho používáme, jsme řešili v díle 3 a 4. Dnes bych se rád zaměřil na uspořádání tréningových metod do základního tréningového harmonogramu. Občanská společnost pracuje s týdenní periodou, z pochopitelných důvodů je tomu nejinak i v tanečním světe. Otázka tedy zní: "Jak poskládat svůj týdenní taneční rozvrh?"

5. Týdenní taneční harmonogram

Během té doby, co jsem se tanečnímu sportu aktivně věnoval, jsem zažil oba extrémy. Jak už jsem řekl minule, na začátku mé taneční kariéry jsem měl problém s nedostatkem informací. Semináře a individuální lekce jsme mívali jen zřídka a drtivá většina času tak připadala na volný tréning. Mělo to jednu výhodu. Všechny informace, které jsme obdrželi, jsme velmi pečlivě procvičili. Měli jsme na to čas. Zároveň nám však chyběla zpětná vazba. Problém je v tom, že člověk informace od trenéra nepřijímá absolutně, ale pouze si je svým originálním způsobem interpretuje, v závislosti na jeho zkušenostech buď lépe nebo hůře. Z toho vyplývá, že není-li jeho pokrok pod průběžnou kontrolou, může vzniknout něco zcela jiného než trenér zamýšel. Na základě toho tento systém nemůžu doporučit. Je příliš složitý a pomalý.

Opačný přístup má však taky svá úskalí. Jestliže by se předchozí systém dal připodobnit k rybaření na pečlivě připravenou a vypilovanou návnadu, pak tento se podobá hození dynamitu do vody. Ono něco vyplave. V sezóně 2009/2010 jsem měl každý týden naplánovaných 6 individuálek, minimálně 2 semináře, practise, pohybovku a pilates, plus samozřejmě volný tréning. Rval jsem do sebe takové množství informací, že v té hlavě něco prostě muselo zůstat. Navíc jsem byl neustále pod dohledem, takže nehrozilo, že si zaužívám špatné návyky. Na druhou stranu jsem v té době v tanci utopil neskutečné množství peněz, ani to nechci počítat. Tento systém proto taky nemohu doporučit. Je přecpaný, spousta vyřčených informací v něm přijde vniveč. Člověk je prostě nestačí procvičit a zažít a už po něm chce trenér něco dalšího.

Jan Herodek aka Havran - můj trenér a kamarád (Foto: Archiv autora)

Tak jak to tedy dělat? Jak se asi dalo čekat, doporučím zlatou střední cestu. Doporučení vztahuji na páry, které mají soutěžní ambice a věnují se oběma skupinám tanců. Jeho uskutečnitelnost samozřejmě závisí i na tom, co ten konkrétní taneční klub nabízí.

2-3x individuální lekce
2x seminář
1x practise
1x kondiční tréning (pohybovka)
volný tréning v dostatečné míře.

Troufám si tvrdit, že takový systém se bude blížit optimálnímu poměru cena : výkon. Zlepšovat se budete poměrně rychle a zároveň nevrazíte majlant do informací, které stejně nestihnete zažít.

Závěrem bych se ještě krátce zastavil u individuálních lekcí. Je samozřejmě žádoucí, aby vás v určitém období vedl vždy jen omezemý počet trenérů. Pravděpodobně to bude jeden trenér na latinu a jeden na standard, případně jeden na oboje. V takovém připadě můžete být vedeni s nějakou koncepcí, jejíž časová náročnost výrazně přesahuje možnosti jedné individuálky. Časté střídání trenérů není příliš prozíravé. Není však od věci si jednou za čas vzít lekci i s jiným trenérem. Tento člověk na vás není zvyklý a může si proto všimnout i něčeho, co váš hlavní trenér neúmyslně přehlíží.

Konec hlášení.

Předchozí tři díly mého seriálu pro začínající tanečníky jsem věnoval tréninkovému procesu v tanečním sportu (zde, zde a zde) a budu se mu věnovat i dnes. Je třeba říci pár slov ještě k volnému tréninku. Zároveň vás však chci ubezpečit, že dnes trénujeme naposledy. Další kapitoly se už budou týkat problematiky soutěží.

6. Volný trénink

Možná se teď ptáte, čím je tato metoda tak zvláštní, že si zaslouží vlastní díl. Je to jednoduché. Během seminářů, individuálních lekcí, pohybovek a practisů de facto děláte pouze to, co vám řekne trenér. Žádné další úskalí v tom není. Na volném tréninku jste však sami. Sami rozhodujete, čemu věnujete čas. Kdy, co a jak budete procvičovat. Snadno se vám může stát, že sklouznete k nějaké neefektivní činnosti, např. pouhému sjíždění sestav, čímž se samozřejmě připravíte o drahocenný čas a také o konkurenční výhodu oproti ostatním tanečníkům. Ti totiž v tu samou chvíli možná trénují efektivněji a na soutěži vás pak asi porazí.

Michal Drha & Klára Zámečníková (Foto: Archiv autora)

Takže jak to dělat, abychom čas určený pro volný trénink nepromrhali? Shrnu to do několika bodů:

Na tréninku mluvím pouze se svým partnerem a pouze k věci. Neřeším, jak bylo ve škole, co bylo na oběd, co mě čeká za zkoušky. Bude čas po tréninku! Neslepičím s kamarádkami u baru (zvlášť holky to mají ve zvyku). Bude čas po tréninku! A už vůbec nevnímám "dobře míněné rady" od frajírků, co na soutěžích dopadají o kolo lépe. Sami mají máslo na hlavě a nemají vám do toho, co kecat. Odpálkovat! Jediné, co vnímám jsem já sám, můj partner a můj trenér, pokud si vás všimne a chce vám něco říct. Já vím, je to těžké. Sám jsem se tím často neřídil. S partnerem se obvykle dobře znáte a máte si potřebu sdělovat novinky ze života. Zkuste to ale opravdu až po tréninku. Teď na to není čas.
Trénink beru vážně, až když jsem rozehřátý. Nebojím se ani tak, že byste se zranili. V začátečnickém tancování ani nejsou prvky, které by byly vyloženě nebezpečné pro vaše vazy a šlachy. Jde mi spíš o to, že studené svaly neposlouchají. V hlavě vím, co chci udělat, nervovou soustavou vysílám signály, svaly však neposlechnou. Před vlastním ostrým tréninkem si proto dávám čtvrt hodinky na skákání přes švihadlo, pár kliků/dřepů/whatever. Prostě se zahřívám. Samozřejmě můžete namítnout, že se zahřejete tancem. Dovolím si oponovat. Jak už jsem řekl, studené svaly vás nebudou poslouchat. Tancování vám nepůjde. Budete to kazit a bude vás to štvát. Možná vás to bude štvát tak moc, že si tím zničíte celý trénink. Dejte na mě, pár kliků ještě nikdy nikoho nezabilo. To mě vede k dalšímu bodu:
Začínám zvolna. Nemyslím tím zvolna, že bych jako málo makal. Myslím tím to, že v první minutě svého tréninku neočekávám vrcholný výkon. Sice jsem už zahřátý, ale tělo potřebuje také nějaký čas, aby si oživilo stereotypy. Začnu-li desetiminutovým rozcvičením, pak roztancování vezme minimálně dalších patnáct minut. Po půlhodině práce jsem pak už obvykle někde u vrcholu svých schopností a konečně začínám opravdu trénovat. Potom stačí jen málo. Není třeba dřít další hodiny a hodiny. Důležité je, že jsem se do toho dostal a teď už stačí procvičit jen jednu myšlenku. Přestože do jisté míry samozřejmě platí, že čím víc, tím líp, i půlhodinový trénink může mít smysl, je-li veden efektivně.
Věnuji se i mechanice. Spousta párů, "sjížděčů sestav", mechaniku vůbec neřeší. Časem na to doplatí. Pokud se však budete průběžně věnovat rozvíjení mechaniky, mnohonásobně se vám to vrátí. Postupně zjistíte, že vám jde tancování tak nějak samo a přirozeně. To bude vaše chvíle. "Sjižděči sestav" budou na soutěži dřít a makat, vy si s poloviční námahou vychutnáte vítězství. Proč zmiňuji mechaniku právě na tomto místě? Je to ideální činnost pro roztancování. Cvičení na mechaniku jsou zpravidla jednoduchá. Soustředíte se pouze na jeden pohyb. Ideální pro chvíli, kdy už máte připravené tělo, ale nejste ještě "naladěni na vrcholný výkon".
V jeden okamžik se soustředím pouze na jednu věc. Na volném tréninku se snažím procvičit myšlenky, které mi trenér předal na individuálce nebo semináři. Snažím se znovu dostat do toho pocitu. Během vedených lekcí však člověk zpravidla dostane pokynů víc. Neznamená to, že se musím zvládnout koncentrovat na všechny najednou. Dopadlo by to tak, že bych nic neudělal pořádně. Naopak, soustředím se pouze na jednu věc a o ostatní ať se starají moje stereotypy. Jakmile jsem s výsledkem spokojen, můžu se posunout dál. Na practise a soutěži se pak nesoustředím už na nic konkrétního. Co jsem si nezažil doteď, už nedoženu. Zde už pracuje pouze stereotyp.
Trénuji i s partnerem a i na hudbu. Možná si teď poklepete na čelo, ale řada lidí si opravdu vystačí téměř sama. S partnerem tancují málo. Nevím proč, možná mají pocit, že jim to jde samotným lépe nebo že jim tam partner nějak zavazí. Je to samozřejmě krátkozraké. Pokud mi partner někde zavazí, musím to vyřešit. Na soutěži mi zázračně zavazet nepřestane. To samé platí i pro hudbu. Ve velkých klubech bývá často problém si uzurpovat aparaturu pro sebe, přesto se snažte tancovat i na hudbu a ne jen na počítání. Musíte si na to zvyknout, zvlášť jste-li začátečníci a máte třeba problém některé rytmy slyšet. Tancovat do hudby se naučí i člověk s totálním hudebním hluchem. Jediné, co musí, je to dostatečně naposlouchat.

Jak vidíte, volný trénink nejde brát jen tak. Chce to trochu odpovědný přístup a nejen: "Hurá! Tančím!" Do vašich tréninků vám proto přeji mnoho odvahy, píle a také radosti. Děláme to přece hlavně pro tu radost.

Zhruba před týdnem jsem dostal od života zase pěkně přes držku. Být po třech letech opět sám není vůbec jednoduché. Popravdě, bolí to jako ještě nikdy předtím. Pán Bůh zaplať za kamarády, kteří při mně stojí a pomáhají mi těžké období překonat. Bez nich by totiž bylo opravdu zle. Tímto chci poděkovat Vojtovi M., Tomášovi R., Honzovi K., Honzovi S. a Vlastovi B. Mé díky patří i Marušce D., Lucce P. a Danielce K. A nesmím zapomenout také na Ing. Martina Z. Ph.D. V momentě nouze mě nenechali padnout, nikdy jim to nezapomenu. Zvlášť bych chtěl však poděkovat Elišce S. Stála při mně, přestože se známe teprve krátce, a zároveň je také prvním člověkem, kterému mohu svým skromným způsobem jeho starost aspoň částečně oplatit.

Eliška je krásná, inteligentní a zároveň neskutečně statečná holka se srdcem na svém místě. V tuto chvíli už více než čtrnáct dní pomáhá učit malé děti v jednom keňském slumu navzdory nebezpečí a vlastnímu nepohodlí. Přestože nejsem ztotožněn s tzv. dědičným hříchem bílého muže a odmítám převzít odpovědnost za všechnu bídu světa jen proto, že jsem se narodil v oblasti s vysokou životní úrovní, před chudobou v rozvojových zemích a zejména před dětským utrpením se snažím oči nezavírat. Tím spíš obdivuji lidi, co se odhodlají i k něčemu víc než jen k občasnému příspěvku na účet UNICEFu.

Ilustrační obrázek (Zdroj: wikipedia.org)

Děti ve škole, kde Eliška učí, žijí ve velmi špatných podmínkách bez dostatečného hygienického zázemí. Požádala mě proto, abych jí pomohl s šířením videa, kde prosí o finanční příspěvek mj. i na nákup lžiček, aby děti nemusely jíst své jídlo rukama (LINK NA VIDEO). Učiním tak skrz všechny kanály, které mám k dispozici. Ano, vy, co mě znáte lépe, můžete čekat i e-mail. Musel bych se však stydět, kdyby to mělo být všechno, co udělám. Pokusím se proto vlastními silami nějaké lžičky sehnat a přímo je poslat. Milá Eliško, pokud se mi zadaří, můžeš očekávat balík plný nerezi:).

Minulý víkend se v sále přerovské sokolovny konalo letní soustředění ve standardních tancích pořádané klubem T.J. Sokol Přerov - KST Fénix. Velmi povedený popis této akce z pohledu účastníka si můžete přečíst zde. Oficiální "tiskovku" od trenérky Lucky si můžete přečíst zde. Já se nepokusím o nic menšího než o poodhalení závoje zastírajícího myšlenky trenéra během různých fází soustředění, snad to bude zajímavé.

Pedagogická činnost se musí dělat s rozmyslem a metodicky. Není to jen tak něco. Za život jsem potkal spoustu vynikajících odborníků, kteří jako učitelé naprosto selhávali, a naopak jsem potkal i odborníky relativně menší, kteří však byli učitelé vynikající. Já nejsem taneční odborník! Tím spíše se však soustředím na metodickou přípravu tréningů, abych informace předával v pravý okamžik a celý proces tak někam vedl. Soustředění pro nás začalo mnohem dřív než s první pohybovkou. Nejprve bylo nutné, abychom si s Luckou sedli a pobavili se jednak o jeho časovém harmonogramu, ale především o jeho cílech. Protože činnost, která nemá cíl, je plácání se na místě.

Účastníci soustředění (Foto: T.J. Sokol Přerov - KST Fénix).

Stanovení cílů soustředění bylo v tomto případě velmi jednoduché a nejinak tomu bude i u soustředění latinsko-amerického, které proběhne v srpnu. Členové KST Fénix jsou většinou téměř úplní začátečníci, v tuto chvíli proto bylo nejvíce třeba, aby konečně u všech tanců dostali sestavy, na jejichž pilování by mohli začít tvrdě pracovat. Vymyšlení jednoduchých choreografií do standardních tanců nebyl úkol příliš složitý, jakkoliv, jak už jsem řekl, se nepovažuji za tanečního odborníka. Daleko tvrdším oříškem se ukázala být snaha o jejich nalití do hlav účastníků soustředění.

Na tomto místě se našim začátečníkům musím omluvit a zároveň je i lehce pochválit. Vedli si velmi dobře a jsem na ně pyšný. Jsou-li však dva trenéři, tak jeden musí být ten hodný a jeden musí být ten zlý. Lucka je nejhodnější na světě, na mě zbylo být ten zlý. (Přiznávám, že mě to baví.) :D Nebudu vám mazat med kolem pusy, budu naopak protivný, nepříjemný, držkatý, budu vás trestat a dokud mě svým výkonem neuspokojíte, nedám vám nikdy pokoj. Dělám to záměrně a samozřejmě to je pro vaše dobro. Jedna věc mě však dokáže vytočit neskutečně. Nesnáším, když se nesnažíte na maximum nebo třeba jen vypadáte, že se nesnažíte na maximum. Proto, nechcete-li, aby mě zavřeli za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti (vaší smrti:), vždycky aspoň vypadejte, že se snažíte. :D

Už nevím, co se právě teď snažím říct, bude však jistě něco zásadního (Foto: T.J. Sokol Přerov - KST Fénix).

Během soustředění jsem zažil širokou škálu pocitů. Jsem totiž taky jenom člověk, ač se často tvářím jako terminátor. Při páteční pohybovce jsem měl radost z každého pohybu, byl jsem šťastný, že moje tělo v rámci možností funguje a že i těch kliků dám ještě docela dost. Při vedení seminářů a individuálek jsem cítil mnohdy frustraci, když už jsem nevěděl, jak to mám říct či ukázat, aby byl můj výklad konečně pochopen. Avšak měl jsem tu čest pocítit i záplavu zadostiučinění, když se naopak dařilo a k pochopení došlo. Na practisech jsem zažíval většinou sadistickou radost z toho, že oni musí makat (a už nemůžou), zatímco já si můžu válet šunky a jenom je pérovat. Při teoretických hodinách, kdy jsme si povídali o tom, jak to chodí na soutěžích, jsem cítil trošku nostalgie, zároveň však i úlevu. Aktivní tancování mě už neláká, jsem rád, že už soutěžit nemusím. Během promítání našich starých videí jsem si pak říkal jenom jediné. "WTF? Co to tam tančí za trosku? Řekněte, že to nejsem já." :D

Soustředění se podle mě povedlo. Doufám, že si z něj každý něco odnesl. Každý něco jiného, účastníci snad nějaké ty informace o tanci, já pak hromadu zkušeností. Už teď se každopádně těším na to latinské.

Únava nás přemohla (Foto: T.J. Sokol Přerov - KST Fénix).

Řízením osudu jsem letošní dovolenou strávil ve vybrané společnosti dvou kamarádů na cestě po Itálii. S Tomem a Ráďou jsme sedm dní křižovali silnice Itálie, Rakouska a Slovenska, chodili po památkách, koupali se v moři, jedli pizzu, těstoviny a cheeseburgery, sjížděli horské dráhy, zpívali československé hity, lehce zanedbávali hygienu a spali, kde se dá, někdy lépe, někdy hůře. Pokud se kohokoli z nás zeptáte: "Hele, jaká byla ta Itálie?" Odpovíme:

"Ty krávo, ta byla přísná!!!"

Přesně jako z "Ivánku, kamaráde...", jelikož tato nahrávka nás po celou cestu doprovázela. Byl to bezvadný týden. Všichni tři jsme potřebovali vypadnout, na chvíli zapomenout na své životy a zažít nějaké dobrodružství. Náš cíl jsme naplnili měrou vrchovatou. Přestože vím, že nejdůležitější věci je nejtěžší vyslovit, pokusím se v následujících článcích naši dovolenou zrekonstruovat. Snad se mi to podaří.

Minulou neděli kolem poledne se tedy celá sestava po několika minutách důsledné průmyslově-inženýrské optimalizace využití zavazadlového prostoru konečně naskládala do Ráďovy zánovní bílé Škody Octavia II 1.9 TDI kombi a v dobré náladě vyrazila směr Rakousy a dál do Itálie. Cestou jsme ještě nabrali vypůjčený chlaďák, jehož význam se sice později ukázal jako značný, nikoli však jako klíčový, protože svoji funkci začal plnit stejně vždy až po několika hodinách nepřetržitého chodu. Události cesty vyjádřím pomocí přibližné časové osy.

Připraveni k odjezdu (Foto: Tomáš R.)

14:30

Překračujeme hranice do Rakouska. Byli bychom tu dřív, kdyby Ráďa dvakrát naprosto samovolně a svéhlavě nesjel ze správné cesty. Snad v tom měl prsty i Tomáš, není to až tak důležité. Bloudili jsme jen lehce. Nálada je stále výborná.

Po cestě bylo veselo (Foto: Tomáš R.)

15:15

Po mém heroickém překladatelském výkonu kupujeme "Zehn Tage Vignette" a frčíme po dálnici směr Vídeň a Graz. Minuli jsme přitom už dva mekáče. Docela smůla vzhledem k tomu, že Tomáš od začátku cesty nemluví o ničem jiném než o čtyřech cheeseburgerech a ledové kole.

Rakouská dálnička koupena, můžeme pokračovat (Foto: Tomáš R.)

18:00

Projíždíme kolem Grazu a pokračujeme dál na Klagenfurt a Villach.

20:30

Na poslední rakouské benzínce jsme natankovali naftu do plna a nyní překračujeme hranice do Itálie. Asi půlhodinku poté nacházíme vynikající místo na přenocování. Je to horská řeka, ke které vede přímý sjezd ze silnice. V klidu bychom se tady mohli natáhnout a přespat. Bohužel je však ještě příliš brzy a my jsme ještě příliš daleko od cíle naší dnešní cesty, kterým je okolí Benátek. Aspoň se tedy osvěžujeme v ledové křišťálově čisté vodě. Pokračujeme dále na Udine.

Konečně v Itálii (Foto: Autor, resp. Tomáš R.)

Voda studená, ale aspoň nás to probralo (Foto: Tomáš R.)

22:00

Únavu zaháníme zpěvem československých hitů 60.-90. let. Vznikly z toho dokonce nějaké nahrávky, jejichž sestřih vám zde nabízím. Hudebně slyšícím lidem však poslech nedoporučuji, zejména já vyju jak šakal, mohlo by se vám udělat zle.

23:46

"Ráďo, jseš v pohodě?"

"Přemýšlím, co ten ču*ák za nama. To je asi první Ital zku*venej, špinavej, co nás nechce předjet. Znervózňuje mě to."

O stylu jízdy na italských silnicích ještě bude řeč, zde se s tím však setkáváme poprvé. Borci nás předjíždějí přes dvojité plné čáry a v křižovatkách, s ničím si hlavu nelámou. Jezdíme přitom předpisových 90/50. Poslední kapka toho dne byla, když nás takhle předjel i autobus. Myslel jsem, že mě vomejou.

0:38

Po marné snaze najít místo na spaní v Trevisu jsme toto místo objeli asi 100x dokola. Stejně však nakonec pokračujeme ve směru na Benátky.

2:00

Nacházíme slušné místo kdesi v kukuřičném poli. Ráďa se rovná na zadní sedačku, my s Tomem si rozděláváme spacáky vedle auta. Chceme spát tak do sedmi hodin, což se nám bohužel nedaří. To je však už historie dalšího dne.

...pokračování příště

Den 1 jsme zakončili v kukuřičném poli kdesi u Benátek pokoušíce se usnout a trochu se prospat. Krutě jsme pohořeli. My, co jsme leželi venku, jsme totiž měli prakticky pouze dvě možnosti. Buď jsme mohli umřít vedrem zabaleni do spacáků, nebo jsme se mohli odkrýt, což by však naše těla vystavilo všudypřítomným komárům. Obě možnosti byly neslučitelné s klidným spánkem. Ležel jsem a trpěl jsem, protože jsem se bláhově domníval, že ostatní klidně spí. Nechtěl jsem je budit. Kolem čtvrté hodiny ranní však moje utrpení přesáhlo hranice snesitelnosti, vylezl jsem ze spacáku ven, komáři nekomáři. To už se však dral z oktávy i Ráďa. Relativní četnost sprostých slov v našem slovníku se přitom limitně blížila 100 %. Den 2 pro nás právě začal.

Z této kruté noci si odnášíme jedno zásadní ponaučení. Budeme-li příště chtít spát venku, musíme my a vnější okolí splnit dvě základní podmínky. Předně musí být chladno. Když je venku 28 °C, není možné spát ve spacáku. Je proto nutné hledat spíše výše položená místa, např. někde v Alpách nebo Apeninách. Druhou podmínkou je dodržení alespoň základní hygieny. Když se člověk nachází v civilizaci a je smradlavý, zpocený a ulepený, tak ztrácí svou vlastní důstojnost. A když nemám důstojnost, "tak se můžu na všechno vysrat a jet dom."

V tuto chvíli bylo nutné získat zpět ztracenou důstojnost. Přestože jsme se lehce opláchli vodou z kanystru už v tom kukuřičném poli, úplného míru a pokoje jsme mohli dosáhnout pouze pomocí sprchy. Kde hledat v Itálii dostupnou sprchu? Ano, na pláži. Ve čtyři hodiny ráno se proto vydáváme do nejbližšího přímořského letoviska, kterým se nám zdálo být Lido di Jesolo. Přestože máme unaveného řidiče, jeho nasranost eliminuje riziko mikrospánku na minimum. Do Jesola se proto dostáváme v pořádku kolem páté hodiny. Nacházíme pláž a nacházíme i sprchu. Samotné osprchování je však problematičtější než se původně zdálo. Jak se má člověk osprchovat v otevřené sprše, když kolem chodí lidi? Nevěřil jsem, že v takové hodině mezi psem a vlkem (o vlcích bude ještě také řeč:) budou na pláži lidé, ale ano, byli. Nebylo jich tam mnoho, ale byli. Celá akce proto musela být provedena rychle. Stáli jsme kolem sprchy jako tři veteráni a čekali na vhodnou příležitost. V momentě, kdy nebyl nikdo v dohledu, ze sebe jeden z nás serval šaty a vletěl do sprchy. Měl na to tak minutu. Jestli v tu chvíli stál v okolních hotelích někdo v okně, musel se dobře bavit.

Costa Fascinosa v benátském přístavu (Foto: Tomáš R.)

Se znovunabytou důstojností je všechno tak nějak veselejší, nicméně stále není vyřešena naše únava a nevyspanost. Odjíždíme směr Benátky. Tomáš podřimuje, já regulérně chrápu na sedadle spolujezdce, ale i Ráďa za volantem už usíná. V Mestre proto zastavujeme a dáváme si hodinku na prospání. Déle to stejně nevydržíme, v autě se spát nedá.

Plán pro následující chvíle je jednoduchý. Chceme najít nádraží v Mestre, tam zaparkovat a do centra Benátek dojet vlakem. Naše GPS navigace (dále jen Lišák) je však trochu zmatená, špatně odbočujeme a už nás to táhne po Via Liberta přímo ke Kanálu Grande. Smiřujeme se proto s tím, že za parkování utratíme majlant a pokračujeme dále (stejně není, kde se otočit).

Benátky

Po krátké prohlídce benátského přístavu, kde zrovna kotví výletní parník Costa Fascinosa, se vydáváme směrem k Ponte di Rialto a dál k Piazza San Marco. Naštěstí se nám daří po cestě natrefit na informační centrum, kde za mrzký peníz kupujeme mapu. Je to tak jednodušší.

Kanál Grande, tady už to smrdí fest (Foto: Tomáš R.)

Na Benátkách obecně nás asi nejvíc překvapil všudypřítomný bordel a smrad z kanálu, i když ten se asi dal čekat. Ráďa celou dobu nemluví o ničem jiném než o smradu, špíně, žumpě a zku*vených Italech. Všude se válí odpadky a plavou i v kanále samotném. Dalším zklamáním jsou lidé. Až později poznáváme, že v celé Itálii lze poměrně snadno rozlišit domorodce od turistů. Nevím, jak je to možné, ale v Benátkách jsou obě skupiny tvořeny většinou vyloženě nehezkými lidmi a nemyslím tím pouze vzhled. O holkách raději ani nemluvím. Pomalu se smiřujeme s tím, že na této dovolené naše oči s libostí spočinou pouze na památkách. Situace je však později zachráněna. Co se mě týče, nejpozději po našem pobytu v Casale Marittimo všechny nelichotivé poznámky o zdejších holkách odvolávám. Řím to pak už jen potvrzuje. Ale o tom ještě bude řeč.

Ponte di Rialto (Foto: Autor)

V Benátkách se nedá bydlet. Ne, vážně, nebydlel bych tady, i kdyby mi zde dávali byt zadarmo. Fakt to tu smrdí a jsou tu i další problémy. Když jsme se například stavovali v mekovi na jídle, chtěl jsem si odskočit na záchod. Pominu-li smrad, nemohl jsem si nevšimnout, že záchody a umyvadla špatně odtékají a že je tu prostě vlhko. Nebydlel bych tady. Je to smradlavá díra, zkrátka žumpa. Na druhou stranu, Benátky své kouzlo jistě mají. Je to spleť úzkých uliček lemovaných krásnými domy a pak je tu kanál a gondoliéři a Dóžecí palác na Náměstí sv. Marka a Ponto di Rialto. Když si člověk před návštěvou stříkne pod nos parfém a odmyslí si davy škaredých lidí, může pocítit i jistou dávku romantiky.

Kolem jedné hodiny odpolední platíme sprostých 10 éček parkovacímu automatu a odjíždíme směrem na Lago di Garda, kde chceme najít nějaký kemp a pořádně se osprchovat a vyspat. Další takovou noc bychom totiž už asi nerozdýchali. Shodujeme se na tom, že jestli to bude všude v Itálii vypadat jako v Benátkách, tak to bude stát za pěkné hovno, ale snažíme se nad tím moc nepřemýšlet.

Krizový management u Lago di Garda

Do Gardy se dostáváme až někdy okolo 18. hodiny. Nejedeme totiž po dálnici a až posléze zjišťujeme, že to zde není jako u nás, kde člověk může většinu času frčet devadesát. Zde prakticky neexistuje prostor mezi městy. Zástavba je podél celé cesty a s tím jsou samozřejmě spojena i neustálá rychlostní omezení. Po cestě opět zažíváme několik dopravních situací, kdy nám zůstává rozum stát. V Itálii neplatí ani elementární pravidla. Budu o tom ještě mluvit.

Náměstí sv. Marka (Foto: nevímkdo)

Náš plán je v tuto chvíli jednoduchý. Potřebujeme najít kemp, kde bychom mohli hlavu složit a taky se potřebujeme najíst. Opět však narážíme na problémy. Všude je buď plno, nebo požadují takové ceny, které za ubytování v kempu rozhodně dávat nechceme. Probíhá to vždycky stejně. Ráďa zajíždí na parkoviště, my s Tomem vyskakujeme a jdeme se poptat na recepci. Po vyslechnutí podmínek vždycky řeknu něco ve smyslu: "OK, thank you. But we must consult your conditions with the third person. We will be back." Je mi přitom jasné, co nám Ráďa řekne: "Cože? 86 éček za bungalov v nějakym posranym kempu? Jako halóóó...!!" A jedeme dál.

Nakonec mi nezbývá než koupit mobilní data a podívat se po nějakém noclehu na internetu. Nacházím čtyřhvězdičkový hotel Montresor Tower v Bussolengu, kde údajně nabízí třílůžkový pokoj za 70 éček. To bychom v tuto chvíli už byli ochotni přijmout. Zvlášť za čtyři hvězdy. Po krátkém hledání nakonec hotel nacházíme a když se jdu zeptat na recepci, zjišťuji, že internet nelhal. Recepční je tu navíc velmi příjemná (oproti těm prdelím v kempech) a doporučuje nám i blízkou pizzerii, kde bychom mohli utišit hlad. Jako bonus se navíc posléze dozvídáme, že zde dostaneme vstupenky do zábavního parku Gardaland za zvýhodněnou cenu. Co víc si přát?

Konečně jsme našli útočiště, jsme zachránění (Foto: Mr. Samospoušť)

Nedovedete si představit, jaké blaho člověk zažívá, když se může bezmála po 48 hodinách prakticky beze spánku, špinavý a zpocený pořádně osprchovat a zalehnout do čistě povlečené a vonící postele. Je to nirvána.

...pokračování příště

Na hotelu Montresor Tower v Bussolengu jsme se vyspali vskutku dorůžova. Na základě zkušeností z posledních dvou nocí jsme si jednomyslně schválili, že spaní venku v přírodě budeme prokládat spaním na hotelích, jakkoli nám bylo jasné, že tím zásadním způsobem odčerpáme svoje finance a budeme tak muset náš pobyt v Itálii zkrátit. Pocit sprchy a čisté postele je k nezaplacení. Obecně nemám problém s vlastním smradem, jsem-li na čundru někde v divočině. Mám-li se však pohybovat v civilizaci, chci být čistý, vyžehlený, učesaný a voňavý. Navíc, zejména Ráďa se jako řidič potřeboval aspoň občas pořádně vyspat. Teď se to podařilo nám všem. Do třetího dne vstupujeme plní energie, optimismu a dobré nálady. Čeká nás zábavní park Gardaland.

Gardaland

Jak už jsem zmínil v předchozím článku, na hotelu Montresor Tower získáváme vstupenky do Gardalandu za zvýhodněnou cenu. Když to tak počítám, musím říct, že se nám ten pobyt na hotelu opravdu vyplatil. Do Gardalandu jsme chtěli jet tak jako tak, díky hotelu jsme však na vstupném ušetřili dohromady 36 éček. No, neber to:).

Snídáme v příjemném olivovém hájku (Foto: Tomáš R.)

Vím, že se návštěva historického města a zábavního parku nedá srovnávat, jestliže nás však Benátky zklamaly, Gardaland pověst Itálie v našich očích opět podstatným způsobem vylepšuje. Je to přesně takové, jak jsme si to představovali a možná ještě o trochu lepší. Je tu krásně čisto a celý park je dotažený do naprostých detailů. Atrakce jsou navíc většinou skvělé, pouze o jediné musím s politováním říct, že nestojí za nic. Všechny ostatní bych si dal milerád znovu. Ale nepředbíhejme.

První atrakcí, kterou navštěvujeme, je Magic House. Říkáme si, že to bude asi jenom taková sranda pro děcka, a máme v podstatě pravdu. Přesto to však stojí za to. Později ještě mnohokrát poznáme, že zdání někdy klame a že i napohled nudné atrakce mohou skýtat skvělý zážitek. Magic House je rotující místnost, ve které navíc nezávisle rotují sedačky, obojí ve vodorovné ose. Po chvíli člověk neví, kde je. Přetížení, které na něho působí, naprosto neodpovídá jeho zdánlivé poloze.

Všechno nás teprve čeká (Foto: Radek Š.)

Raptor je hustěkrutopřísná horská dráha a tomu odpovídá i čekací doba 45 minut, která je snad nejvyšší za celý den. Co o tom říct? Ač mě po předvčerejším zpívání bolí hlasivky a nemůžu moc mluvit, při jízdě mám potřebu řvát. Nejhorší jsou okamžiky záporného přetížení zejména na začátku programu. Celý obsah břišní dutiny se člověku natlačí na bránici tak, že neví, čí je. Později se s Ráďou shodneme, že jsme oba měli v dalších částech jízdy potřebu uhýbat nohama před míjenými konstrukcemi. Asi ještě nejsme zvyklí.

Fakt, že zdání někdy klame, si opět ověřujeme na atrakci Spectacular 4D Adventure. Zezačátku si myslíme, že to bude nějaké pohodové čtyřidéčko, že se nám budou jen trochu třepat sedačky. Ve skutečnosti je to však docela úlet. Zde se musím zmínit o atrakci Ice Age, i když ji navštěvujeme až mnohem později. Typově jsou totiž tyto dvě atrakce příbuzné. Ice Age stojí za hovno. Čekáme na ni přes půl hodiny a odměnou nám je pouze úryvek z Doby ledové nevimkolik, který je navíc v italštině a s doprovodem naprosto nelogických a špatně synchronizovaných jakože4D vjemů. Naproti tomu u Spectacular 4D Adventure nám na plátně pouští drsnou ledovou horskou dráhu, která je podpořena velmi silnými simulovanými rázy. Palec nahoru.

Titanic se potápí, bárka jde ke dnu (Foto: Automat v Gardalandu)

Je čas na osvěžení. Colorado Boat je jediná vodní atrakce v Gardalandu, při které se opravdu pořádně namočíte. Sedím na čele loďky a celou dobu cítím: "Dyť to je v prdeli celý, ty vole. To je konec, ty vole. Titanic se potápí, bárka jde ke dnu, rozumíš, já jsem v prdeli, Milane." Colorado Boat je tak skvělá a osvěžující atrakce, že si ji na konci našeho pobytu v Gardalandu chceme dát znovu. Bohužel je i večer čekací doba dost dlouhá a tak dáváme přednost Top Spinu, respektive střílení o plyšovou Doňu Mimoňu.

Po sérii pohodovějších atrakcí si dáváme zase jednu ostřejší. U Sequoia Adventure zažívám intenzivní pocit, že mi tlakem praskne hlava. Není to nic rychlého, což je však snad ještě horší, než kdyby to byl nějaký šrumec. Takhle má člověk aspoň trochu času se pořádně vydeptat. Hned vedle je horská dráha Magic Mountain. Není to tak kruté jako Raptor a už vůbec ne jako Blue Tornado, na které se dostaneme až později. Tím spíš si to však můžeme pořádně užít. V mezičasech se dostáváme ještě na Ramsese a I Corsari. Opět jde o typově příbuzné atrakce a obě jsou libové. V obou případech projíždíme na vozíku podzemní dráhou a zatímco u pirátů se zase trochu namočíme, u Egypťanů si zastřílíme laserovými pistolemi na okolní terče.

Tlačíme kebab a hranolky. Později u Top Spinu si už nejsme vhodností této stravy tak jisti (Foto: Autor)

Kaffeetassen je vcelku obyčejný kolotoč. Trošku mi připomíná doby mého závodního tancování, zejména soutěžní valčík. To jsem se taky motal dokola jak maďar v kukuřici. Daleko víc se mi líbí atrakce Peter Pan. Je to sice v podstatě taky jenom kolotoč, při jízdě mi však aspoň vlaje košile, jako bych byl superhero. A to se počítá. Při čekání ve frontě na Top Spin se nám poprvé poněkud svírá žaludek. Probouzí se tam kebab, který jsme před malou chvíli svorně natlačili. Ze země vypadá tato atrakce vskutku děsivě, ve skutečnosti to však není až tak zlé. Obsah našich žaludků zůstává i tentokrát na svém místě.

Pomalu se blížíme k největšímu překvapení celého kurzu. Horská dráha Mammut opět vypadá poměrně neškodně. Podobně jaku u Magic Mountain zde nejde o to, jestli budeme blít nebo ne. Aspoň si to však můžeme pořádně užít. Mammut je navíc dlooooouuuuuhýýýýý. Několikrát si říkám: "Tak teď už bude konec." A ono vždycky příjde ještě jedno stoupání a další jízda. Z mamuta jsem tak příjemně překvapen, že si, domnívaje se, že nám v Itálii stejně nikdo nerozumí, neodpouštím jedno malé extempore. Je to trošku trapas:

Jestliže byl Raptor hustěkrutopřísná horská dráha, pak Blue Tornado je megahustěkrutopřísnědémonická horská dráha. Bezesporu jde o největší adrenalin v rámci celého Gardalandu. Vůbec nevím, čí jsem. Poslední dvě atrakce, které navštěvujeme jsou pak Jungle Rapids a Fuga da Atlantide. V porovnání s předchozími nášupárnami nám příjdou už trošku nudnější, přesto však v žádném případě nelitujeme.

Blue Tornado (Foto: Tomáš R.)

Cesta do Apenin

Gardaland tak máme za sebou a otázka zní, co dál. Na jedné z atrakcí, Flying Island, jsme měli příležitost se porozhlédnout po okolí. Nacházíme se prakticky přímo na břehu Lago di Garda, což nám napovídá, kde by bylo možné provést dnešní večerní hygienu. Celý den bylo totiž vedro a jsme opět zpocení jak uklízečky. Tomáš sice navrhuje mytí na benzínce, ale toto musím zavrhnout: "Ku*va, když mám půl kilometru od sebe jezero o rozloze mnoha desítek kilometrů čtverečních, tak se nebudu koupat na benzínce."

Lago di Garda (Foto: Tomáš R.)

Náš další cíl je proto najít nějaké vhodné místo, kde bychom se mohli svlažit. Po několika minutách jízdy severním směrem nacházíme v jednom menším městě takovou malou kolonádu, která vede přímo po břehu jezera. Zde by to šlo, počkáme-li na správnou příležitost, kdy v okolí nikdo nebude. Ano, opět do toho jdeme naostro a opět to není na nějakém odlehlém místě. Způsob našeho koupání se pomalu stává tradiční. Hlavu si s tím však nelámeme a za chvíli si už hovíme v chladné a krásně čisté vodě. Naskákali jsme tam jak Mitch Buchannon z Baywatch. Moc mě mrzí, že na to máme opět jenom chvilku. Kdyby to bylo na mě, cachtal bych se tam klidně hodinu. Bohužel však musíme zmizet, blíží se opět nějací lidé a my opravdu netoužíme po bližším seznámení s Polizií Municipale. Přesto se však cítíme osvěženi a nabiti energií na další cestu.

Po zkušenostech z noci strávené v kukuřičném poli u Benátek se rozhodujeme přesunout do hornaté oblasti mezi Bologní a Florencií. Florencii chceme navštívit zítra, bude proto fajn dostat se už dnes co nejblíže. Po cestě se chceme ještě někde stavit na chálku, nic vhodného však nenacházíme. Nakonec tedy skládáme hlavy na odpočívadle u jedné málo frekventované cesty. Je příjemných 18 °C. Jsme sice hladoví, ale rádi, že jsme aspoň našli solidní místo na spaní. Apeniny mezi Bologní a Florencií jsou totiž úplně jiné, než jsme čekali. Nejsou sice příliš hustě osídlené, téměř všude však člověk naráží na osamělé statky a budovy.

...pokračování příště

Poučeni z předchozího nezdaru přečkáváme druhou noc pod širákem v klidu. Naspali jsme krásných pět hodin a jsme tak opět plně připraveni čelit všem nástrahám cestování po Itálii. Dnes chceme navštívit Florencii a Pisu, poté se někde konečně okoupat v moři a nakonec to zapíchnout někde za Livornem. Podaří se nám to?

Florencie a Pisa

Domnívám se, že teď je ta správná chvíle k sečtení všech křivd, kterých se ta italská prasata dopustila na Ráďovi, slušném českém řidiči. Po překročení rakousko-italských hranic jsme byli svědky řady zarážejících situací. Už jsem zde zmiňoval předjíždění à la "čára není zeď" a permanentní hrubé porušování rychlostních omezení, ale to nepovažuji za tak zásadní. S tím se člověk setká i na té naší rodné hroudě. Daleko větší hardcore je jejich styl jízdy ve městě. Neplatí zde ani elementární pravidla typu "na červenou se stojí" nebo "ta trojúhelníková značka je 'dej přednost v jízdě'". O řazení do pruhů před křižovatkou radši ani nemluvím. Stejně tu většinou žádné pruhy nenajdete, jezdí se jen tak. Tuto skutečnost jsme pochopili poměrně brzo a když se tak chtěl před nás ve Veroně zprava nacpat jeden týpek v audině, spravila to Ráďova důraznost a můj krátký, ale jasný finger.

Já a Florencie (Foto: Tomáš R.)

Neuvěřitelný zážitek jsme však zažili v Bussolengu, když jsme hledali hotel. Okolí Lago di Garda je poměrně členité. V jednu chvíli jsme proto byli nuceni překročit řeku přes velmi úzký most, kde byla doprava vedena kyvadlově a řízena pomocí semaforu. V momentě našeho příjezdu k mostu svítí červená. Ráďa proto zastavuje a čekáme na zelenou. Boreček těsně za námi však s klidem Angličana vyhazuje blinkr, objíždí nás a na ČISTOKREVNOU ČERVENOU přejíždí most. Mysleli jsme, že nás vomejou.

Ve Florencii se do toho začínají motat ještě motorkáři, i když "motorkář" asi není to správné slovo. Jsou to jezdci na skútrech, my si je však pracovně označujeme jako "mopedy" a většinou přikládáme nějaký jadrný přívlastek. Na skútrech tu jezdí kdekdo. Staří, mladí, muži, ženy, džíňáci i kravaťáci. Zdejší oblíbenost tohoto typu vozítek se dá vcelku pochopit. Kdybych měl denně parkovat v úzkých uličkách Florencie nebo se prodírat římskými magistrálami, taky si nepořídím hummer. Méně však už chápu, jakým způsobem Italové své skútry používají. Bezhlavě se derou vpřed, předjíždějí zleva, zprava, vrchem, spodem a se semafory si taky hlavu nelámou. Nevím, kde nechali pud sebezáchovy. Ale to se týká i chodců. Poslední kapkou v poháru italské ignorance byla situace, kdy jsme na jedné křižovatce v Římě, minimálně pět pruhů v každém směru, potkali babičku, jak si to trajdá napříč naprosto beze strachu. U nás se říká, že silnější pes m*dá, v italské dopravě to platí dvojnásob.

Katedrála Santa Maria del Fiore (Foto: Tomáš R.)

No ale to je v tuto chvíli jedno. Vjíždíme do Florencie a doufáme, že se nebude opakovat naše zklamání z Benátek. Florencie je však krásná. Je tu zmatek, mumraj turistů a i na silnicích je to samozřejmě divoké. Ale žije to tu, dýchá to tu. Ve Florencii žijí lidé. Benátky jsou pouze turistická atrakce. Obcházíme nejznámější památky a přestože se u žádné nedostáváme dovnitř (jednak je ještě příliš brzo a jednak, například u florentské Akademie, kde je umístěna socha Davida, je už v těchto raních hodinách fronta až za roh), zhusta nasáváme místní atmosféru. Koneckonců domy a kostely jsou krásné a bohatě zdobené i zvenčí. Po menších komplikacích se mi dokonce daří poslat i pár pohledů.

Pisa je po Florencii druhé z měst, kde se bohužel můžeme zdržet je krátce. Vzhledem k tomu, že počítáme s občasným spaním na hotelích, což zásadně pustí žilou našim železným zásobám éček, musíme náš itinerář upravit. Šikmou věž v Pise si však nemůžeme odpustit, přestože krapet prší. I my přece musíme udělat těch pár typických fotek:

Pisa (Foto: Tomáš R., resp. Autor)

You are drunk?

Vůbec se té servírce nedivím, že nás považovala za ožralé. Musel si to o nás myslet kdekdo. Prakticky celou dovolenou totiž ujíždíme na jedoduchých polointeligentních hláškách a tlemíme se jako chovanci Jedlárny, a to se jim ještě musím omluvit. Kdyby nás viděli, možná by se tím přirovnáním cítili uraženi. Ale vy vlastně vůbec nevíte, kde teď jsme, že?

Pobřeží je tady sice kamenité, jsme však stateční (Foto: Tomáš R.)

Po návštěve Pisy jsme se vydali podél pobřeží směrem na jih. Chtěli jsme se někde konečně vykoupat v moři a pak najít nějaký hotel, nejlépe i s hospodou. Musím se přiznat, že jsem ještě nikdy nebyl na klasické dovolené u moře ve smyslu písečná pláž, moře, opalování, beach volejbal atd. A nelituji toho. Tam dole pod Livornem jsem se totiž asi deset minut cachtal v moři, pak půl hodiny ležel na dece a už jsem si říkal: "Kdy už, sakra, pojedem? Nudím se." Moři tedy bylo učiněno zadost a nás opět čekalo martyrium s hledáním nějakého vhodného hotelu. Sprchou a postelí bychom totiž nepohrdli.

Bylo nám jasné, že hotely přímo na pobřeží budou nechutně drahé. Chtěli jsme proto dojet někam dál do vnitrozemí, na toskánský venkov. Po několika slepých výstřelech zastavujeme u něčeho, co by při troše dobré vůle mohlo vypadat jako hotel či penzion. Doprovázen Tomem opět vyrážím na průzkum. Narážíme na dámu, která však bohužel vůbec neumí anglicky a její manžel, který se ukazuje posléze, jakbysmet. Jsme ale lidi, ne? Máme ruce a nohy, že jo? Pomocí gest a základních anglických slovíček se nakonec dozvídám, že na tomto místě to teda nepůjde, ale že kousek dál leží vesnice Casale Marittimo, kde by se snad nějaké ubytování sehnat dalo. Vedle svých úsměvů mi na cestu dávají i mapu. Jsou to velice milí lidé.

Vydáváme se tedy dál, Casale Marittimo je vzdáleno jen několik kilometrů odsud. Popravdě, dost možná jsem ještě nikdy neviděl líbeznější vesničku jako je tato. Způsob, jakým zde nacházíme nocleh se mi asi taky navždy zapíše do paměti. Casale Marittimo má velmi úzké a spletité uličky, opět se proto držíme osvědčeného schématu ve stylu: Ráďa drží vartu u auta a já se spolu s Tomem statečně vrhám do komunikace s domorodým obyvatelstvem. V první chvíli žádný hotel nenacházíme, nacházíme však kavárnu, kde mi příjde možné se zeptat. Majitelé kavárny jsou opět velice ochotní, volají nevímkam a když zjišťují, že tam jsou už všechna místa obsazena, posílají svou asi šestiletou dceru Rosu, aby nám ukázala cestu do La Fattoria della Gioiosa.

Tam vzadu za mnou je ta kavárna. Posílám pozdrav (Foto: Tomáš R.)

Casale Marittimo (Foto: Tomáš R.)

Zde opět komunikuji s recepční a servírkou v jedné osobě ohledně podmínek ubytování. Hoši, vím, že s tím asi nebudete souhlasit, ale je to imho mimochodem nejkrásnější holka, kterou jsem v celé Itálii potkal. Ubytování stojí hodně, raději ani nebudu psát kolik, ale nakonec přijímáme. Už se nám nikam dál nechce. Dáváme si chálku, sprchu a postel. Pro dnešek už stačí.

...pokračování příště

"Ale to všechno je důležitý! A pak jsou ještě jiný věci, co jsou důležitý. Rozumíš?! A to je podstatný!"

V ceně za ubytování v La Fattoria della Gioiosa jsme měli i snídani. Najedli jsme se, myslím, docela solidně, přiznávám však, že na švédské stoly to bylo poněkud chudé. Chyběl mi zde takový ten nadbytek všeho. Zde jsme se sice najedli, nemohli jsme se však zbavit nepříjemného pocitu, že po nás na tom stole nic nezbude. Bylo to jako nájezd sarančat. Ráďa měl navíc ještě jiný problém. Měli jsme pokoj až úplně nahoře v podkroví, kde už nebyl dostatečný tlak vody. Bidet, ač přítomný, proto nemohl plnit svoji funkci. Ráďa trval na tom, abych vznesl stížnost. Měl jsem prý říct: "You need to buy a new pump. His anal isn't clear." No, nelajznul jsem si to, hlášce jsme se však chlámali ještě dlouho.

O několik minut později už pokračujeme k městu měst. Máme v plánu nejprve najít nějaký levný hotel poblíž Říma, zde nechat věci a auto a potom dojet do centra vlakem nebo autobusem. Značnou část cesty proto opět žhavím svůj telefon ve snaze najít nějaké ubytování. Opět narážím na dva problémy. Buď je tam plno, nebo je tam draho, nebo dokonce obojí. Nakonec však shodou náhod objevuji hostel Cristina Dependance, který vypadá, že je volný, nabízí ubytování za krásných 27 éček na osobu a je navíc dokonce v samotném centru Říma nedaleko vlakového nádraží Roma Termini.

Moje maličkost na Náměstí Sv. Petra v Římě (Foto: Tomáš R.)

Ubytování v centru Říma má své výhody i nevýhody. Jasnou výhodou je skutečnost, že odtud téměř všude zvládnete dojít pěšky. A nevýhody? Kde chcete v centru Říma kolem poledne zaparkovat? Ne, vážně. V Římě je to s dopravou samozřejmě podobné jako kdekoli jinde v Itálii. I zde se prasí. S překvapením však sleduji, že to není to hlavní, co by Ráďovi vadilo. Na italský způsob ježdění už si asi zvykl a někdy se sám přistihne, že si dovoluje věci, které by si doma nikdy netroufnul. S parkováním je však skutečně potíž. Nějaký čas jezdíme v kruhu kolem Via Palestro a místo nacházíme až po poměrně dlouhé době. Stejně doteď nevím, jestli jsme tam vůbec mohli stát nebo ne. Žádnou botičku jsme však nedostali, tak už to nemá smysl řešit. Kolem druhé hodiny se tedy ubytováváme v Cristina Dependance. Řím nás čeká.

Věčné město

Pokud mám vyjádřit, jaký význam pro mě měla návštěva Říma v rámci celé naší dovolené, musím použít úryvek z jednoho velmi hezkého filmu. Audrey Hepburn to zde totiž naprosto přesně vystihuje.

Ukázka z filmu Prázdniny v Římě.

Zopakuji to ještě jednou. Benátky jsou smradlavá žumpa. Florencie je krásná a žije, je zde však příliš velký zmatek, příliš mnoho turistů na tak malé město. V Pise jsme byli tak krátce, že jsem si na ni nestačil udělat názor. Řím, Řím, Řím... Bez diskuze! Je krásný se všemi svými památkami a přestože se i zde nachází mnoho turistů a doprava je šílená, celou dobu tu cítím takový zvláštní klid a pohodu. Možná je to tím, že jsou zde turisté rozprostřeni na větší ploše, takže jsou zde ulice v podstatě volné. Jistou roli asi hraje i skutečnost, že jsme z Casale Marittimo dorůžova vyspaní a i zde už máme postele zajištěny. Přesto však musím říct: Na žádném jiném místě v zahraničí jsem se necítil tak dobře jako v Římě.

Celá sestava. Náměstí Sv. Petra v Římě (Foto: neznámý kolemjdoucí)

To sloupořadí je impozantní. A Ráďa je taky impozantní (Foto: Tomáš R.)

Posílání pohledů. Lízání mi docela šlo:) (Foto: Tomáš R.)

Jako první se vydáváme do Città del Vaticano. Navštěva Náměstí Sv. Petra má pro mě opravdu velký význam. Dlouho jsem ve skrytu duše doufal, že se mi podaří dostat i dovnitř baziliky. Fronta na vstup je zde však naprosto šílená. Bylo by to čekání na několik hodin a tolik času nemáme, dnes se chceme podívat ještě na Pantheon a Fontánu Di Trevi. Aspoň se tedy fotíme a já opět posílám nějaké pohledy do vlasti. Doufám, že udělají radost. Z Vatikánu pokračujeme do centra Říma. Cestou míjíme Andělský hrad a Náměstí Navona s barokním chrámem Sv. Anežky (Římské) v agónii.

Pak už se dostáváme k Pantheonu. Zvenčí je to poměrně nenápadná stavba a snad kromě gigantického sloupořadí v průčelí nic nenapovídá tomu, že by nějak výrazně vybočovala z řady unikátních římských památek. Pravý šok však člověk zažije teprve, až vejde dovnitř. Celý Pantheon je totiž de facto jedna velká kopule. Je obrovská a když si uvědomím, že vznikla už na přelomu letopočtu, je tím spíš obdivuhodná. V současné době Pantheon funguje jako chrám a italské národní mauzoleum. Jsou zde totiž pohřbeni první italští králové Viktor Emanuel II. a Umberto I. Fontána Di Trevi se bohužel zrovna opravuje. Je ohrazená plotem a my si tak nemůžeme ani hodit mince, aby se nám splnila přání. No nic, o důvod víc se sem někdy vrátit.

Nedaleko Andělského hradu (Foto: neznámý kolemjdoucí)

Pantheon. Ta kopule se nedá zachytit (Foto: Tomáš R.)

Alibaba

Alibaba je jeden týpek ze Senegalu, pouliční obchodník. Dáváme se s ním do řeči, když v jedné zahrádce tlačíme těstoviny a popíjíme bílé vínko, přestože je nám jasné, že jakýkoli případný obchod nás vyjde pořádně draho. Alibaba je však sympaťák a získává si nás také několika českými frázemi, které se bůhvíkde naučil. Po několikaminutovém smlouvání jsme se nakonec dohodli na nákupu několika suvenýrů, za které však i tak dáváme vcelku nekřesťanské prachy. Co na tom? Mně osobně samotná zkušenost se smlouváním a příjemný zážitek stojí minimálně za 10 éček. Jako dárek dostáváme navíc náramky v senegalských barvách.

Krátce se přitom seznamujeme i s nedaleko sedícím párem z USA, který od Alibaby taky něco koupil. Holka je prima classa, o tom není pochyb. Borec je však nabouchaný stylem Günter Schlierkamp, takže i Tomáš s Ráďou klopí oči. Dáváme si proto pozor, abychom příliš neslintali. Nakonec jim nechávám svoji vizitku, třeba se ozvou až pojedou do Prahy. Při cestě na hotel zažíváme ještě takovou malou haluz. Potkáváme lidi z Kroměříže. Svět je malý.

Dárek od Alibaby (Foto: Tomáš R.)

Je konec dalšího krásného dne. Čím dál víc si přitom začínám uvědomovat, že se naše dovolená chýlí ke konci. Je mi z toho poněkud úzko. Vůbec se mi nechce vracet do těch sraček, ve kterých se poslední dobou pohybuji. Přiznám se, že kdyby mě někdo v Římě zastavil a řekl: "Hele, potřebuji nějakého materiálového inžu. Nechceš to vzít?" Bez jediného zaváhání bych zůstal. Takové věci se však bohužel nestávají.

...pokračování příště

Poslední dobou jsem měl opět trochu méně času, proto se s šestým dílem mého krátkého cestopisu poněkud opožďuji. Omlouvám se. Jak už jsem zmínil, páteční ráno nás zastihuje v hostelu Cristina Dependance na Via Palestro v Římě. Čeká nás krásný den. Dnes chceme navštívit antické centrum, tedy Koloseum, Forum Romanum a Palatin, kde byl podle pověsti Řím založen.

Stejně je to zvláštní. Ve všech městech, co znám, se nejstarší jádro během plynoucího času postupně přebudovávalo, a teď tak tvoří směs různých architektonických stylů a atmosfér. Ne tak v Římě. I toto město samozřejmě má svoje žijící centrum, které je mimochodem velmi okouzlující. Nachází se však poněkud severněji od nejstarší zástavby a ta tak tvoří poměrně rozlehlý, stylově jednolitý a především neuvěřitelně klidný a tichý komplex.

Originální zabezpečení vozidla (Foto: Tomáš R.)

Budete-li chtít navštívit Koloseum a Forum Romanum, poradím vám jeden tríček. Jako téměř všude v Itálii i zde se na vstup do útrob památek stojí dlouhé fronty. Většina lidí však upřednostňuje Koloseum. Je zachovalejší a známější než ostatní stavby antického centra. U Kolosea proto můžete už v raních hodinách čekat klidně několik desítek minut. Je však možné poměrně elegantně předběhnout a nečekat na vstup ani minutu. Vtip je v tom, že vstupné do Kolosea je sdružené se vstupným na Forum a Palatin. Přišli jsme na to vlastně náhodou. Fronta do Kolosea nás odradila, řekli jsme si proto, že se podíváme aspoň na Forum. Zde jsme nestáli ani pět minut. Po prohlídce Palatinu a Fora jsme pak u Kolosea v klidu předběhli celý zástup, který už v tu chvíli musel znamenat čekání hodně přes hodinu, a dostali se dovnitř.

A jaké to tam vlastně je? Mě osobně se mnohem víc líbí Palatin a Forum. Koloseum je jistě krásná stavba, avšak vedlejší návrší nabízí řadu romantických zákoutí a architektonických detailů, které mě oslovily víc. Je zde také mnohem více prostoru. Turisté jsou zde opět rozptýleni na obrovské ploše, takže člověk může volně dýchat. Ale dost bylo řečí, nechám mluvit fotky, schválně jich se dávám o něco víc:

Pohled na Palatin a Forum Romanum směrem od Kolosea (Foto: Tomáš R.)

Konstantinův oblouk (Foto: Tomáš R.)

Koloseum (Foto: Tomáš R.)

Detail Kolosea (Foto: Tomáš R.)

Titův oblouk (Foto: Tomáš R.)

Někde na Palatinu (Foto: Tomáš R.)

Pohled na Koloseum z vinice Barberini (Foto: kolemjdoucí)

Někde na Palatinu (Foto: Tomáš R.)

Libová klenba, není-liž pravda (Foto: Tomáš R.)

Někde na Palatinu (Foto: Tomáš R.)

Pohled na Circus Maximus z Palatinu (Foto: Tomáš R.)

Někde poblíž Fora (Foto: Tomáš R.)

Uvnitř Kolosea (Foto: kolemjdoucí)

Kolem druhé hodiny už míříme zpět na sever na Florencii, Bolognu, Padovu a Udine. Naše dovolená v Itálii tímto de facto končí, naše zážitky však nikoli. Ještě je, o čem vyprávět. Po zkušenostech s italskými silnicemi volíme dálnici a modlíme se, abychom na hranicích měli dost peněz na zaplacení mýta. Pobyty na hotelích a nákupy jídla a ~~benzínu~~ nafty řádně pustily žilou našim šrajtoflím a účtům, takže jsme vystaveni reálné hrozbě, že v Rakousku nebudeme mít, za co žrát. Opět se však snažíme na budoucnost nemyslet a užívat si poslední doteky slunné Itálie. Opět zpíváme a opět z toho vznikly nějaké nahrávky. Po vyslechnutí názoru kamarádky A., členky pěveckého sboru, na náš zpěv si však jejich zveřejnění už nedovoluji:).

Blížíme se k rakouským hranicím, je večer a nás tak zase čeká ta stará známá písnička. Kam na chálku, kde se osvěžit a kde hlavu složit. V italských Alpách narážíme na řadu míst, kde by přespat šlo, v tomto směru je to zde naprosto parádní. Zase je však ještě příliš brzy. Pokračujeme proto do dále, na výjezdu z Itálie platíme sprostých 57 éček za dálnici a doufáme, že něco nalezneme i zde v Rakousku. Mezi Villachem a Klagenfurtem je překrásné jezero Wörthersee s průzračnou a příjemně chladnou vodou. To je to správné pro naše unavená těla. Tradici přitom neporušujeme. Stejně jako v Jesolu nebo u Lago di Garda, také zde se s plavkami nezdržujeme, jakkoli není okolí zcela liduprosté. A já opět lituji, že se v té vodě nemůžů cachtat déle. Je to nirvána, neuvěřitelně osvěžující.

Je konec dalšího krásného dne. Poté, co jsme zahnali hlad patnácti cheeseburgery, usínáme na dálničním odpočívadle nedaleko Klagenfurtu. Ráďa zaslouží respekt a naši vděčnost za to, jak suverénně a bezpečně zvládl 800 km dlouhou trasu z Říma až sem a vůbec za to, jak nás celý týden vozil. Skutečnost, že přitom ještě relativně málo spal a že musel čelit anarchii italské dopravy, můj respekt ještě zvyšuje. Děkuji i za Toma.

...pokračování příště

Poslední den naší dovolené a tím i poslední díl seriálu Via Italia 2014 je před námi. Je cca 5:30, nacházíme se na dálničním odpočívadle nedaleko Klagenfurtu a je nám docela kosa. Vyspaní jsme však dobře, tak na co čekat? Vzhůru na Bratislavu!

Kdopak by se vlka bál? Leckdo! Vlk je největší nepřítel a zvlášť pro cestovatele. Tuto skutečnost je třeba mít neustále na paměti a také podle ní jednat. My jsme si nebezpečí uvědomovali, avšak přes všechna preventivní opatření byla bilance našeho boje s vlčí smečkou v průběhu cesty po Itálii spíše rozpačitá. Opírali jsme se především o hotelové koupelny, kde byl funkční bidet zpravidla obsažen v základní výbavě. Díky nim jsme se nemuseli uchýlit k tak razantním opatřením jako např. k ošetření Septonexem, které mám v živé paměti z chřibského čundru s H. a J. Tehdy jsem myslel, že vyletím z kůže. Parné počasí Itálie však bohužel stálo na straně vlků, a tak jsme byli velmi brzy po zahájení naší dovolené zatlačeni do defenzívy.

Bratislavský hrad (Foto: Tomáš R.)

V tuto chvíli sedíme na benzínce, srkáme kafe, tlačíme čerstvé croissanty, dělíme se o své zkušenosti s mýcením vlků a vymýšlíme technický scénář reklamy na Imazol. Je nám hej, i když asi trochu smutno. Společné cestování nám bude chybět, zpět do Přerova se nikomu moc nechce. Bratislava je pouze slabou útěchou.

První, co nás v Bratislavě praští do očí, snad kromě krásného Mostu SNP, který nelze přehlédnout, je totální prázdno na ulicích. Dopravy málo, na chodnících prázdno. Po zkušenostech z Itálie nám to zde připomíná město po zombie apokalypse. Naprosto bez potíží parkujeme (!!!) asi 100 m od Bratislavského hradu (!!!!!) a zadarmo (!!!!!!!). To je vcelku příjemná změna. Hrad samotný, ač v době naší návštěvy není otevřen, stojí za podívání. Je hezky upravený, je tu čisto a v prvé řadě nabízí krásný výhled na západní břeh Dunaje, Petržalku a částečně i do Rakouska. V obchodu se suvenýry kupuji (jak jinak než) pohled a po krátké návštěvě pošty vyrážíme do centra najít nějakou chálku. Ráďovi pořád opakujeme, že si zde už musí dávat pozor na jazyk, aby přes něj nedostal. V Itálii hodně hřešil na to, že mu nikdo nerozumí, a teď si nemůže zvyknout na skutečnost, že už je skoro doma.

Bratislavský hrad (Foto: Tomáš R.)

Pohled na Dunaj a Petržalku z Hradu, vlevo je vidět Most SNP (Foto: Tomáš R.)

V restauraci na bratislavském centrálním náměstí potkáváme dva zajímavé lidi. Servírka je velice zajímavá vizuálně :D a později poznáváme, že je vcelku i příjemná. (Přemýšlím, že bych se přestěhoval do Bratislavy :D). Kuchař či snad majitel podniku se s námi také dává do řeči: "Odkiaľ ste, chlapci?" ... "Bol som na vojne v Přáslavicích. Na Libavé. To je blízko Přerova. Bolo to tam tvrdé, ale je tam krásne." ... "Tak sa majte. Šťastnú cestu." Byla to velmi příjemná a zároveň poslední setkání na naší dovolené. Kolem jedné hodiny zvedáme kotvy a odjíždíme směr Skalica, Strážnice, Uherské Hradiště, Hulín a Přerov.

Někde v Bratislavě (Foto: Tomáš R.)

Živá socha v Bratislavě (Foto: Tomáš R.)

Prožili jsme neuvěřitelný týden. Poznali jsme některé krásy Itálie, užili si horské dráhy v Gardalandu, koupali se v moři a v horských jezerech a komunikovali s domorodci. Nejcennější na tom všem však byl ten pocit "vypadnutí z Přerova". Celý týden po nás nikdo nic nechtěl, nikdo nám nevolal a hlavně, samotné prostředí nám nic nepřipomínalo. Ani práci, ani starosti, ani křivdy, ani bolesti. Byli jsme svobodní. Teď se však navracíme k Přerovu a ve mně postupně nabývá na síle jedna z nejprimitivnějších lidských emocí, zlost.

Tak jsem si koupil auto. Po důkladném zvážení svých potřeb a konzultacích s odborníky (tímto děkuji Ráďovi i Romanovi) jsem se nakonec rozhodl pro Peugeot 406 Coupé 2.0 16V z roku 1997. Učinil jsem některé kompromisy, avšak zvážil jsem to opravdu důkladně. Komentáře typu: „měl sis koupit něco ftédéíčku“ nebo „francouze si nekupuj, kup si fábii“ si, prosím, nechte od cesty. Pokusím se teď shrnout okolnosti, které předcházely koupi, a také první dojmy z nového vozu.

Fotky pořízené původním majitelem.

Někdy v průběhu července jsem odevzdal svoji felicii zpět do rukou jejího právoplatného majitele a začal se poohlížet po nějaké ojetině. Nejpozději na podzim totiž budu auto nutně potřebovat. Jaké byly moje požadavky?

Cena do 60.000,- Kč. Auto v žádném případě nepatří mezi věci, na které bych si byl ochoten vzít půjčku.
Zážehový motor o obsahu 1.6 a výše. Proč nechci diesel? Protože vzhledem k tomu, kolik za rok najedu kilometrů, je jeho úspora na PHM zanedbatelná. Protože nechci kupovat auto s 10 let starým turbem. Protože kdybych potřeboval kouřovou clonu, koupil bych si tank. Proč chci silný benzín? Protože chci, aby mě řízení bavilo. Nic víc, nic míň.
Design. Je to možná přízemní, ale v současné době, kdy se na nikoho nemusím ohlížet a kdy si mohu „užívat volnosti“, po které jsem netoužil, hraje design opravdu jednu z hlavních rolí.
Hatchback, sedan nebo kupé. Kombík nepotřebuji a navíc se ve většině případů vylučuje s bodem 3). Jediné auto, které mi přijde designově přijatelné i v kombi je Alfa Romeo 159. Ta se však stále pohybuje v úplně jiných cenových relacích.
Přijatelný technický stav.

To je vše. Na základě uvedených požadavků se vykrystalizovalo několik akceptovatelných modelů. Po prohlídce několika konkrétních vozů jsem si nakonec plácnul s jedním člověkem z Veselí nad Moravou. Jeho Peugeot 406 Coupé 2.0 16V splnil mé požadavky ze všech aut nejlépe. Vedle nadčasového designu od Pininfariny mě přesvědčil především čtyřválec o objemu 1998 ccm a cena 48.000,- Kč. Co se technického stavu týče, člověk samozřejmě spoustu věcí nedokáže posoudit, avšak z vozů, které jsme viděli, se tento jevil jako nejlepší.

Fotky pořízené původním majitelem.

To však neznamená, že by mě nyní čekaly jen samé výhody a sociální jistoty. Některé věci zkrátka ještě budu muset dořešit. Pominu-li samozřejmosti jako výměna oleje a úklid, pak nejzávažnějším problémem zůstává asi absence levého předního podběhu a bausetu čelního skla. Poté přijdou na řadu maličkosti jako např. chybějící anténa, nefunkční rádio a uživatelsky nepřívětivý systém otevírání kufru. Něco si to tedy ještě vezme, za ty peníze však pažout nabízí spoustu parády a zábavy.

To auto mi zkrátka dělá radost. Předně je oproti felicii neuvěřitelně pohodlné, člověk má spíš pocit, jako by seděl v hluboké sedačce někde u psychoterapeuta než v autě. Zároveň je však zachován perfektní výhled. Kladně hodnotím zejména velká zpětná zrcátka a hodně vzadu umístěné B-sloupky, které tak nezavazí. Vlastní jízdní vlastnosti nemohu zatím příliš posoudit, moc jsem toho dosud nenajezdil a navíc, nemám ve zvyku hledat u aut jejich limity. Snažím se jezdit spíše opatrně. To mi však nebrání ocenit akceleraci. Ačkoli je toto kupé osazeno slabším dvoulitrovým motorem, třílitrový šestiválec s tím musí cvičit ještě mnohem víc, předjíždění je opravdu snadné.

Fotky pořízené původním majitelem.

Závěrem bych chtěl zmínit ještě jednu věc, která sice s pažoutem samotným úplně nesouvisí, avšak není možné si jí nevšimnout. Pracovně jsem si tuto problematiku nazval SPS (small penis syndrome). Týká se chování českých řidičů. Popravdě, asi bych si toho ani nevšiml, kdybych už neřídil několik různých aut o různých výkonech a vzhledech. S touto zkušeností je to však nepřehlédnutelné. O čem je řeč? Předem chci čtenáře ubezpečit, že nepatřím k řidičům, kteří by brzdili provoz. Snažil jsem se nebrzdit ani ve felicii natožpak teď. Jezdím většinou na horní hranici rychlostního limitu + 5-10 km/h. Jak je tedy možné, že má najednou tolik řidičů potřebu se za mě věšet nebo mě dokonce riskantně předjíždět? Když jsem jel stovkou ve felicii, předjížděl mě jen málokdo. Když si však dovolím jet „pouze“ stovkou ve sportovním autě, najednou má spousta řidičů potřebu mi to nandat. Vytočí svoje tédéíčka (oblak hnusného černého dýmu included) a lepí se, předjíždí, ujíždí. Snad, aby si něco dokázali. Když jsem se o tom bavil s Romanem, t. č. také vlastníkem 406 Coupé, tak mi lakonicky odvětil: „Nemá smysl řešit, časem si zvykneš.“ Zvyknu si, avšak nemohu si odpustit jednu poznámku: Milý český řidiči, podprůměrnou velikost penisu si lze kompenzovat i jinak než předjížděním ve 130 km/h v zatáčce.

Prázdniny se nám pomalu chýlí ke konci. Doba dovolených a soustředění zvolna míjí a je tak správný čas pro další díl mého seriálu určeného začínajícím tanečníkům. Tím spíš, že se blíží začátek nové soutěžní sezóny. Obsahem následujících dílů budou totiž právě soutěže. Jakým způsobem probíhají? O co při nich jde? Jak se připravit? Je třeba vysvětlit spoustu věcí. Dám se tedy do toho.

7. Systém soutěžního tancování

Standardní a latinsko-americké tance v sobě mají jistě mnoho uměleckého nebo by to tak aspoň mělo být. Na druhou stranu jsou definována kritéria, podle kterých lze výkony tanečních párů více či méně objektivně hodnotit a srovnávat. A jestliže se sejde několik tanečníků za účelem srovnání svých schopností, nejde o nic jiného než o sport. Ten musí mít svůj systém. V případě tanečního sportu jde o systém třídní. Já vím, zní to jako ze spisů Karla Marxe, avšak taneční páry jsou podle svých schopností a zkušeností, reprezentovaných výsledky na předchozích soutěžích, skutečně rozděleni do tříd D, C, B, A a M v pořadí od nejnižší po nejvyšší. Mimo tyto třídy stojí kategorie Hobby, kde soutěže probíhají bez vzájemných souvislostí, každá stojí zvlášť. Ale o této kategorii mluvit nehodlám, možnost tancovat v "hobbících" je beztak omezena. Dřív nebo později jsou páry nuceny přestoupit do třídy D.

Benedetto Ferruggia & Claudia Koehler (Foto: Markus Hassfurter v licenci CC)

Třídní systém zajišťuje, že se na soutěžích potkávají pouze páry obdobné úrovně. I relativní začátečník si tedy může vychutnat pocit vítězství, i když tančí třeba i hůře než jeho kolega, který skončil sice na posledním místě, avšak na soutěži o třídu výše. Z tohoto pohledu tedy existuje dvojí cíl, vítězství na konkrétní soutěži a postup do vyšší třídy. Je pochopitelné, že jsou tyto cíle spojeny. Kdo na soutěžích pravidelně vyhrává, brzo postoupí dál. Vítězství však není nutnost, postoupit lze i pomocí druhých, třetích a někdy dokonce i šestých míst. Postup je totiž podmíněn pouze ziskem 200 bodů a 5 finálových účastí (tzv. "efek"), o žádných prvních místech není v soutěžním řádu řeč.

Body tanečníci získávají za poražené páry a také díky bonifikacím za postup do dalšího kola a umístění "na bedně". Uvedu příklad: Soutěže se zúčastnilo 26 párů a já jsem skončil druhý. S partnerkou si tedy připíšeme 24 bodů za 24 poražených párů, plus 3x2 body za 3 postupy do dalšího kola (pravidla pro stanovování počtu kol vysvětlím později), plus 10 bodů za druhé místo. Celkém tedy 24 + 6 + 10 = 40 bodů. Kdybych soutěž vyhrál, připsal bych si o 6 bodů víc (+5 bodů za vítězství a +1 bod za jeden poražený pár navíc). Asi tedy chápete, že se ziskem bodů zase taková potíž není. Stačí dopadat kolem středu startovního pole a body se postupem času nahromadí. Získat pět finálových účastí však může být tvrdší oříšek zvlášť poslední dobou, kdy příliš párů nesoutěží.

Finálová účast se získává jak jinak než účastí ve finále, ale je zde bohužel ještě jedno omezení. Ve finále bývá zpravidla šest párů. O tom, kolik z nich obdrží efko, rozhoduje celkový počet párů na soutěži. Je-li párů 26 a víc, dostanou ho všichni, i kdyby jich v tom finále bylo třeba osm. Je-li celkový počet párů v rozmezí 21-25, pak finále získá pouze prvních pět párů. Tak to pokračuje i dál. Při 16-20 párech jsou šťastní pouze první čtyři, při 11-15 párech první tři a je-li párů méně než deset, bere efko pouze první a druhý. Za mých časů (kdy slunce bylo jasnější a dívky ještě uměly vařit) postup do vyšší třídy nebyl problém. Soutěže o 40 i více párech nebyly výjimkou. Pak stačilo pouze dopadnout do šestého místa a člověk byl za vodou. Poslední dobou je však naprosto běžné, že se sejde třeba jenom desítka párů. Sbírání bodů a finálí je pak tak trochu na dlouhé lokty.

Sergey Surkov & Melia (Foto: wikipedia.org)

Nasbírá-li taneční pár 200 bodů a 5 finálí, postupuje do vyšší třídy. Nejprve tedy do céček, pak do béček, áček a nakonec i do mistrovské třídy. Páry ve třídě M soutěží v rámci seriálu Taneční ligy a účastní se také Mistrovství republiky. Ti nejlepší z nich pak reprezentují i na mezinárodních soutěžích a posunují se v ranklistech. Tato problematika je však začátečnickému tancování už velmi daleko, nebudu se jí proto zabývat. Co je ještě důležité? Až dosud byl výhradním nositelem třídy partner. Jestliže se nějaký pár rozpadl, pak tanečník zůstával ve stejné třídě jako s bývalou partnerkou, zatímco tanečnice si mohla i polepšit nebo pohoršit. Automaticky se totiž přesunula do třídy ke svému novému partnerovi. Slyšel jsem, že se má nyní toto pravidlo změnit ve prospěch tanečnic, ale nic bližšího o tom zatím nevím.

Poslední věc, kterou považuji za nutné zmínit, je skutečnost, že nižší třídy nepadají. Jste-li ve třídách D, C nebo B, můžete si dát i několik let pauzu. Rozhodnete-li se k tanečnímu sportu vrátit, zařadíte se zpět tam, kde jste předtím skončili. V případě třídy A a M máte dva roky na to, abyste svou úroveň obhájili. Jestliže to nezvládnete, padáte o třídu níž, nejníže však samozřejmě do třídy B. O kritériích, které musí Ačkaři a Mkaři splnit pro obhájení třídy, opět na tomto místě nemá smysl hovořit. Až se vás to bude týkat, dávno nebudete začátečníci.

Máte-li zájem o další informace ze soutěžní oblasti a zároveň dostatek trpělivosti, abyste se prokousali neuvěřitelnou snůškou prázdných keců, navštivte webČeského svazu tanečního sportu, záložku Legislativa. Upozorňuji však, že je to neutěšené čtení, což je také důvod, proč jsem se rozhodl 10 základních věcí sepsat. V příštím díle bych se rád věnoval organizaci jednotlivých soutěží. Dozvíte se, jakým způsobem vás budou porotci hodnotit a vůbec, co vás na takové soutěži čeká.

Jeden lehký hejt takhle při čtvrtku.

Jelikož jsem už od mládí vychováván k úctě ke starším a výše postaveným, naprosto respektuji společenský řád založený na vykání a tykání. Ať už se seznámím s kýmkoli, prakticky vždycky začínám vykáním, a to i u osob značně mladších než jsem sám. Jednoduše aplikuji princip: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Jsem samozřejmě velmi přístupný systému "já vykám staršímu, starší tyká mě", ale rozhodně nejsem rád, když mi tyká kdejaký floutek, pokud mu to sám nenabídnu.

Problém nastává postupem času. S dotyčným se začínáme znát lépe a dříve či později přijde na řadu otázka tykání. Nebráním se tomu. Přesto má tato dohoda vždycky poněkud hořkou příchuť. Blíží se totiž trapas.

O několik dní později se potkáváme znovu a já si zpravidla zaboha nemůžu vzpomenout, jestli jsme si už opravdu potykali nebo jestli se mi to zdálo. V duchu proklínám svoji děravou hlavu a při komunikaci lavíruji někde na pomezí, které je charakterizováno obojetnými výrazy typu "zdravím!" nebo ležérním "nashle...". Je to mrtvý bod a není z něho pomoci. Neexistuje nic, podle čeho by se dalo poznat, kde je pravda. Většinou to tedy musím nechat vyhnít a počkat, dokud moje trapnost nebude natolik očividná, že se nade mnou dotyčný slituje a potykání provedeme znovu. "Však už si tykáme, ne? Proč mi vykáš?""Jo, jasně, já jsem zapomněl." Míra trapnosti byla dovršena, byl jsem vysvobozen.

Tato záležitost mě štve tím víc, že jinak mám výbornou paměť. Do detailu si pamatuji události dávno minulé a ani šprtání věcí "nazpaměť" mi nikdy nedělalo problém. Jakto teda, že si nejsem schopný vzpomenout, jestli jsem si s tímto frantou opravdu potykal nebo ne? Jakto, že jsem vždycky tak nejistý, když se prakticky ve všech případech později ukáže, že jsem měl pravdu a trapasil jsem zbytečně.

Jsou chvíle, kdy veškeré bytí jest útrpné...

"Pane vachmajstr, voni jsou hlava!" Aspoň že už neonikáme (Foto: Josef Kubát na YouTube).

Znění tohoto článku mám v hlavě už nějaký čas. Jeho sepsání jsem však podvědomě odkládal snad proto, abych někým nebyl nařčen, že si u šéfa přihřívám polívčičku. V tuto chvíli však už mezi mnou a dr. Zmrzlým není profesionální vztah typu "nadřízený - podřízený", mohu se tedy bez obav pustit do psaní. Pro mnohé čtenáře znalé poměrů na FCH VUT v Brně to asi bude překvapivé čtení, dr. Zmrzlý totiž patří spíše mezi kontroverzní akademické pracovníky této instituce a všeobecné oblíbenosti se jistě netěší. Píšu však dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

S dr. Zmrzlým jsem měl poprvé tu čest ještě jako vypleskaný středoškolák, zájemce o studium na FCH. Kvůli nemoci jsem tehdy prováhal den otevřených dveří a nenapadlo mě nic lepšího než na děkanátu požádat o individuální prohlídku. Myslel jsem si tehdy, že mi napíšou něco ve smyslu: "Jo, můžeš přijít, klidně si to tady prohlídni a pak vypadni. :)" No, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem skončil u dr. Zmrzlého a dr. Richtery v kanceláři, kde mi přes hodinu trpělivě odpovídal na moje dotazy. Také proto pro mě byla FCH nakonec prioritou číslo jedna, Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci jsem si nechával pouze jako zálohu. Dlužno podotknout, že vzhledem k pravděpodobnosti přijetí na chemické vysoké školy v těch letech to byla záloha naprosto zbytečná. Na FCH jsem byl přijat hned v prvním kole bez přijímacího řízení. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. Přes všechny věci, které mě na mojí alma mater rozčilovaly a rozčilují, musím přiznat, že jsem zde obdržel kvalitní vzdělání, poznal spoustu inteligentních, zajímavých a příjemných lidí, užil si i nějakou tu zábavu a v neposlední řadě z ní na prospěchových stipendiích vytřískal hezkých pár desítek tisíc:).

Pro nedostatek vhodných fotek přikládám několik obrázků z Konference AKI 2012 (Foto: Ing. Jakub Tkacz, Ph.D.)

Ale vraťme se k dr. Zmrzlému. Naše druhé střetnutí proběhlo v rámci zkoušky z Obecné a anorganické chemie I. Zde už nevystupoval jako ten milý profesor vysvětlující, jak to na fakultě chodí. Působil zde jako zabiják, který od zkoušky vyhazoval jako na běžícím páse. "Obecka" znamenala pro spoustu studentů prvního ročníku konečnou, v těch časech jsme totiž ještě byli kreditovým systémem nuceni ji zvládnout hned v prvním semestru. Spoustě lidí se to nepodařilo. Fakt, že jsem skóroval za A, proto považuji za jeden ze svých největších studijních úspěchů srovnatelný snad jen s áčky ze Zmeškyho Fyziky I nebo Omelkovy Fyzikály II.

Po úspěšném absolvování obecky jsem měl od dr. Zmrzlého na nějaký čas "pokoj". Nemohu však nevzpomenout ještě jeden moment, kdy se mi od něho dostalo pomoci. Při vypracování seminárky z předmětu Kompozitní materiály a jejich technologie jsem potřeboval zjistit a nějak rozumně ocitovat obvyklé mechanické vlastnosti oceli tř. 17.240. Šel jsem cestou nejmenšího odporu a "na drzo" jsem se mailem zeptal kompetentní osoby, dr. Zmrzlého, očekávaje odpověď ve stylu: "Mez kluzu: 200 MPa, pevnost: 600 MPa, Youngův modul: 250 GPa. Ocituj ČSN EN XY." Opak byl opět pravdou. Dostalo se mi nabídky širšího objasnění problematiky korozivzdorných ocelí, kterou jsem však z časových důvodů nevyužil.

Pro nedostatek vhodných fotek přikládám několik obrázků z Konference AKI 2012 (Foto: Ing. Jakub Tkacz, Ph.D.)

Druhým předmětem, který dr. Zmrzlý na FCH vedl, byly Kovové materiály. Je to jeden z mála předmětů, ze kterých si i po těch letech spoustu věcí pamatuji. Připsal bych to stylu, jakým dr. Zmrzlý vyučoval: vše podáváno v širším kontextu, minimum výjimek, interakce se studenty během přednášek. Spousta přednášek z nejrůznějších předmětů během celého studia byla vedena na zajímavá témata a já jsem u nich přesto spal. Zde spát nešlo, člověk nevěděl minuty, kdy bude tázán.

Dostáváme se pomalu do období, kdy dr. Zmrzlý začal přímo, zásadně a pozitivně ovlivňovat můj život. Nedlouho po dokončení bakalářského studia jsme od něho dostali hromadný e-mail týkající se možnosti odborné letní brigády ve společnosti IFE-CR a.s. v Modřicích. Přihlásil jsem se spíš mimochodem. Letní brigádu jsem sice hledal, ale o tuto příležitost jsem předpokládal vysoký zájem. S úspěchem jsem proto příliš nepočítal. Byl jsem však vybrán a tím začala moje jedenapůlletá modřická anabáze. Z letní brigády na DPP se to totiž zvrhlo na permanentně prodlužovanou DPČ. Byla to dobrá praxe. Technologické problémy v IFE později vedly k formulaci zadání mé diplomové práce. Do té doby jsem současně pracoval v IFE a řešil diplomku na téma směsných cementů pod dr. Opravilem. Z praktických důvodů jsem se však rozhodl cementy opustit a celou kapacitou se vrhnout na povrchovou úpravu hliníkových slitin. Vedoucím mé nově formulované diplomky byl samozřejmě dr. Zmrzlý, jediný odborník přes kovy na FCH. Její vypracování však nebyla procházka růžovým sadem. Všichni diplomanti dr. Zmrzlého byli v té době organizování do skupiny M-Phases. Pracovalo se intenzivně, jezdilo se po různých konferencích a mnohdy to bylo značně psychicky náročné. Často se nestíhalo, docela mi z toho tekly nervy. Spolužáci se nám navíc smáli. V době, kdy oni byli dávno na kolejích, případně někde po hospodách, jsme my ještě tvrdli v labce a zuřivě měřili. Zpětně si však říkám: vždycky je lepší něco dělat než nic nedělat a sedět někde v knajpě.

Pro nedostatek vhodných fotek přikládám několik obrázků z Konference AKI 2012 (Foto: Ing. Jakub Tkacz, Ph.D.)

Ke konci roku 2012 navíc začalo být čím dál jasnější, že budu muset z osobních důvodů začít pracovat na plný úvazek, škola neškola. Věřil jsem, že se mi magisterské studium podaří dokončit, chyběl mi už jenom půlrok, avšak bylo mi jasné, že se to neobejde bez problémů. Zaměstnáni jsem si našel doma v Přerově. Otázkou zůstávalo, jak dokončit diplomku, která byla spojena se spoustou laboratorní práce v Brně. Za dr. Zmrzlým jsem proto tehdy šel naplněn obavami. Zbytečnými. Nalezl jsem zde pochopení. Dohodli jsme se, že diplomku naměříme o sobotách v rámci mého i jeho (!!!) volného času. Možná někomu křivdím, ale na FCH nevím o nikom, kdo by byl ochoten kvůli studentově práci obětovat několik sobot.

Po magisterských státnicích jsem se rozhodl, že ještě zkusím jít na dálkový doktorát. Na tomto místě musím přiznat, že jestliže jsem do té doby patřil mezi ty svědomitější studenty, jako doktorand jsem se po celou dobu až dosud projevoval jako vyložený flákač. Dílem to bylo způsobeno pracovními povinnostmi v zaměstnání a dílem také mojí studijní motivační krizí. Nebyl to dobrý rok a zcela v duchu rčení "na posraného i hajzl spadne" byl navíc zakončen osobními problémy, které mi doslova zatřepaly se životem. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Je-li to pravda, pak mi dal Bůh opravdu mnoho dobrých přátel (jejich neúplný výčet naleznete zde:), všichni mě během posledních dvou měsíců nějakým způsobem podrželi. Ve světle tohoto článku snad nikoho nepřekvapí, že mezi nimi naleznete i dr. Zmrzlého. Pomohl mi znovu najít motivaci k práci, jakkoli už není spojena s výzkumem, a především si uvědomit, že já jsem ten normální a že ani v dnešní době není láska, věrnost a odpovědnost za druhého zas tak mimo mísu.

Proto bych chtěl tímto Ing. Martinu Zmrzlému, Ph.D. poděkovat. Nebylo to vždy lehké, vyskytly se samozřejmě i méně veselé chvíle. Avšak během těch bezmála sedmi let, co se známe, toho pro mou osobu stihl učinit mnoho. Neobdržel za to vůbec nic. Nepřestávám proto doufat, že jednou dostanu příležitost mu jeho laskavost stejnou mincí oplatit.

10 základních věcí, které musí začínající tanečník vědět (3/10)

3. Co trénovat aneb v jakých oblastech je třeba se zlepšovat?

Beskydská stovka na kolech

Metodika hledání squattu v urbanizované krajině

10 základních věcí, které musí začínající tanečník vědět (4/10)

4. Metody tréningu

Taneční kurzy v Dřevohosticích 2014

10 základních věcí, které musí začínající tanečník vědět (5/10)

5. Týdenní taneční harmonogram

10 základních věcí, které musí začínající tanečník vědět (6/10)

6. Volný trénink

Lžičky pro Elišku

Víkendové soustředění KST Fénix

Via Italia 2014: Ty krávo, ta byla přísná!!! (Den 1)

Via Italia 2014: Žumpa (Den 2)

Benátky

Krizový management u Lago di Garda

Via Italia 2014: Ty vole, tak to mi ho vyndej!!! (Den 3)

Gardaland

Cesta do Apenin

Via Italia 2014: Silnější pes m*dá (Den 4)

Florencie a Pisa

You are drunk?

Via Italia 2014: Ale to všechno je důležitý... (Den 5)

Věčné město

Alibaba

Via Italia 2014: Arrivederci (Den 6)

Via Italia 2014: Začíná mě obtěžovat přemýšlet (Den 7)

Peugeot 406 Coupé 2.0 16V - První dojmy

10 základních věcí, které musí začínající tanečník vědět (7/10)

7. Systém soutěžního tancování

O úskalích vykání a tykání

Poděkování Ing. Martinu Zmrzlému, Ph.D.